Moje životní křižovatky: byly tři

Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první zaměstnání, narození dětí, první maratón? Jo, ty všechny byly důležité a přinesly spoustu emocí. Ale pro mne jsou nejdůležitější, existenčně nejvýznamnější tři jiné.

První touto událostí je pochopitelně den mého narození – protože bez něho bych jaksi… že ano. Ty další byly 21. srpen 1968 a 17. listopad 1989 a týdny, které po tom následovaly. Dal bych tomu jakési motto: „Ať člověk chce, nebo nechce, každý je spoluodpovědný za ten kousek světa, který ho obklopuje.“

Ještě teď mi jde mráz po zádech a cítím vlnu adrenalinu, když si vzpomenu, jak jsme v srpnu 1968 tahali věci na barikádu před postupujícími vojsky Varšavské smlouvy a jak jsem se rozhodoval, jestli ze země utéci, anebo zůstat. Nebo jak jsem promluvil jako druhý řečník na generální stávce v Uranových dolech v listopadu 1989. Nebo jak jsme se s manželkou u televize bláznivě objímali a plakali štěstím, když kus po kuse odpadával komunistický režim – odstoupil hyperkomunista Jakeš, zrušili Lidové milice, pak mamutí demonstrace na Letné, volba Havla prezidentem. A taky jak slavný dirigent a český emigrant Rafael Kubelík navzdory své nemoci přijel do Česka a na Staroměstském náměstí dirigoval Smetanovu Mou vlast! Žádné zlato z hokejového mistrovství světa nebo z olympiády, žádné narození dítěte, žádná jiná sebepozitivnější událost se tomu nevyrovnala, co jsem tehdy cítil… Ty události zcela změnily můj další život.

Když to vezmu podrobněji, tak srpnové události mne zastihly jako studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ta patřila k centru studentského hnutí, ovšem v srpnu jsme všichni byli doma. Šel jsem koupit housky k snídani, ale jak bylo mým zvykem, bral jsem to oklikou přes Plhov, abych si ráno trochu zaběhal. Už po pár stovkách metrů jsem potkal známou mé matky. Volala na mě: „Kam běžíš? Rychle běž nakupovat, budou fronty.“ - „Co? Proč?“ nechápal jsem. - „Vy to nevíte? Jsou tady Rusové. Jejich armáda nás okupuje.“ No tak to jsem se tedy rychle otočil a už ani nevím, jestli jsem ten den ty housky stihl koupit.

V Náchodě už to vřelo, od průsmyku, za nímž je hraniční přechod s Polskem, se valila vojska. Jen stručně připomenu, že jsme tam večer postavili barikádu, ale byla ze dřeva a pneumatik, takže ji polské oddíly vždycky snadno rozebraly. Obraceli jsme dopravní značky, ukazatel směr Praha mířil do lesů kolem České Čermné. Občané nosili legitimace KSČ a Svazu československo-sovětského přátelství na křižovatku u Itálie, kde je pálili (též na ně káleli).

V čem to byla životní křižovatka pro mne? Za prvé, ve mně zůstal pocit bezmoci, hořkosti, ponížení, nespravedlnosti, který po dalších dvacet let nezmizel a který vedl k mnoha malým srážkám s režimem. Za druhé, musel jsem se v dalších měsících rozhodnout, jestli v zemi zůstat, anebo odejít. Někteří kolegové ze školy mi opatrně naznačovali, že zdrhnou. Já tam na Západě ale nikoho neměl a neznal a ten rok mi zemřel otec, takže matka by v Náchodě zůstala sama. A pak taky, patřil jsem k těm, kteří naprosto věřili, že to je opravdu dočasný stav, že se vrátí ten takzvaný obrodný proces a že budu užitečnější, když mu budu napomáhat tady, než abych se ulil za kopečky. Odejít ze země mi připadalo sobecké a nikdo mě nevyháněl. Tak uznejte, že to byla docela vážná životní křižovatka, protože kdybych odešel, můj život by se utvářel úplně jinak. Jak profesně, tak rodinně a dokonce i společensky. Patřil bych k tamní střední třídě a to by vůbec nebylo špatné. Po roce 1989 bych přijel sem, pomáhal, podnikal a trochu se vytahoval.

No a teď ten 1989. Seděli jsme před televizorem a skoro každý den přišla nějaká úžasná zpráva. KSČ se vzdala své vedoucí úlohy, „My nejsme děti!“ řvali dělníci ČKD na ultrabolševika Štěpána, rezignoval Miloš Jakeš, odstraňovala se Železná opona. Jak už jsem napsal, to jsme se vždycky objímali a blahopřáli si. Někdy jsme plakali. Vzpomínali jsme na zmařené naděje, na zakázané příležitosti (vzdělávání, cestování!) a dokonce na lidi, které jsem znal a které minulý režim zničil.

A ono to pokračovalo: rozpustily se Lidové milice (ta železná pěst dělnické třídy), Národní shromáždění ještě ve staré sestavě zvolilo Václava Havla (jednomyslně!). Ještě před tím byly ty obrovské demonstrace v Praze. Vzpomínám si, že když na Letné vystoupil zpěvák Jaroslav Hutka, který byl v emigraci, tak jsme se zvednutýma rukama křičeli nadšením jako na fotbalovém utkání. Protože to, vážení, znamenalo, že hranice je průchodná! Brzy jsme mohli do Německa, Rakouska, kamkoliv. A celý svět nám chtěl pomáhat. To je ale jiné téma (psal jsem o tom v knize Maléry a já).

Ale co tedy já? Co jsem udělal já? V listopadu 1989, jen připomínám, nebyly komunikační vymoženosti jako dnes. Internet, mobily... Existovaly jen pevné telefonní linky, dálnopisy a faxy. Ten památný víkend jsme nevěděli nic, až v nedělních večerních televizních zprávách řekl hlasatel cosi o pobuřujícím shromáždění studentů na Národní třídě. Okamžitě jsem letěl k rádiu a ladil The voice of America, protože Svobodnou Evropu jsme v pohraničí kvalitně nechytali. Na Hlasu Ameriky jsme se dozvěděli, že to byla vážnější událost, ale asi jedna z více v tom roce, říkali jsme si. V pondělí jsem odjel na třídenní školení. Pořád žádné zprávy, jenže jeden z účastníků měl tranzistorové rádio (chachá, kde jim je konec?!). V úterý ráno jsme šli po snídaní ven kouřit a on pustil nové zprávy ze Západu. Děje se něco děsně významného. Konečně!

Běžel jsem do pokoje, v rychlosti si sbalil věci a odjel do Prahy. Tam jsem dva dny hekticky pomáhal na své fakultě, než jsem si uvědomil, že víc budu zapotřebí v práci, v Uranových dolech. Soudružka vedoucí mě pak nutila, abych si na ty dny vzal dovolenou. Ale už to nestačila promítnout do výplaty.

Nastaly horečné dny obrovské práce, kterou dřív nikdo z nás nedělal. Vše vyvrcholilo generální stávkou, která byla další pondělí 27. prosince v poledne. Vystoupil jsem na schodišti podnikového ředitelství Uranových dolů jako druhý řečník v pořadí. Nahoře za záclonami koukali s oken pracovníci kádrového útvaru a další místní bolševici. My jako pořadatelé jsme stáli na schodišti a po projevech zpívali českou a slovenskou hymnu vstříc stovkám lidí. Odpoledne pak odjel kádrový náměstek Fousek na jednu šachtu, aby horníkům vysvětlil, o co vlastně jde. Vrátil se a neměl dva přední zuby.

Pak plynuly měsíce, stal jsem se pracovníkem reformovaného ředitelství v souladu se svou kvalifikací, pořádal školení vedoucích, pozval jednoho Američana, aby nás učil anglicky, překládal texty od firmy Westinghouse, která měla zájem o spolupráci, atd. Moc mě to bavilo, ale čím dál víc jsem toužil postavit se na vlastní nohy, být nezávislý, odhalit, co ve mně je. Takže jsem odmítl nabídku na vedoucí funkci na generálním ředitelství uranového průmyslu (tehdy ještě v Příbrami) a stal se podnikatelem, vlastně živnostníkem. Zpočátku bez zaměstnanců, od konce 90. let se spolupracovníkem. Nejvíc jsem měl tři zaměstnance, avšak chtěl jsem dělat osobně práci, kterou jsem znal nebo se naučil, a proto jsem ani nechtěl firmu rozšiřovat. Bavila mě ta práce, ne bouchat kačky a přátelit se s místními politiky a podnikateli.

Když tuto životní křižovatku shrnu, tak jsem a) v prvním období po listopadu nezůstal jen přihlížejícím, b) pracovně jsem se osamostatnil, se všemi riziky, pády a výhrami, c) našel jsem mnoho příležitostí k zahraniční spolupráci a k cestování. Vůbec nelituju, že jsem se rozhýbal, a moje rodina taky ne. Stále si připomínám: „Kdo nic nezkusil, kdo se ani neodvážil, ten předem prohrál.“

Soutěž zde na i60 mi umožnila zase si ty události oživit. Prožíval jsem je jako tisíce jiných, možná jako vy sami, jen musím opakovat, že můj život naprosto zásadně ovlivnily. A jsem za to moc rád.

Moje životní křižovatky: byly tři

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více