Malá úvaha o kompostu

Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho založil někdy ke konci padesátých let můj děda. Dlouhá léta tam pak vozil ze zahrady za ranního kuropění trávu kosou posekanou.

Na podzim kompost s viržinkem v koutku úst celý přeházel a na jaře humózní půdu, vzniklou činností pilných mikroorganismů, rozvezl do záhonů s mrkví, kedlubnami a salátovými okurkami. Babička vypěstované plody lehce spotřebovala přes prázdniny v kuchyni a občasné zbytky neputovaly nikam jinam než zpět na hromadu za chatou.

Časem dědu nahradil můj táta, a když se i on stal dědou, zastoupil ho můj starší bratr. Ten kompost rozšířil, a s invencí čerstvého inženýra vylepšil ohradou z prken a plošinkou pro pohodlný nájezd kolečka. Dědovu kosu už dávno vytlačila motorová sekačka, na které si, k mé velké radosti, rád zařádí můj dospívající synovec.

I kuchyni už pár let vládnu já a při čtení babiččiným krasopisem psaných receptů se denně ujišťuji, že rodina byla odjakživa při chuti. Tak plynula léta na chatě uprostřed borového lesa, aniž by hromada kompostu kdy změnila své místo.

Až nedávno. Na sousedním pozemku, za vysokým plotem z umělého kamene, se během roku vztyčil dům rozměrů tyrolského horského sídla. Jeho dřevem obložené balkony od té doby povýšeně shlížejí na naši trampskou chatku i na hromadu kompostu. Občas o letních víkendech slýcháváme zpoza zdi záhadné hlasy a sem tam se na balkóně mihne ležérně oblečený gentleman či dáma. V těch dnech můj otec znovu otevírá otázku, zda bychom přece jen neměli náš nevzhledný, občas mírně tlející, kompost přemístit do jiného kouta zahrady.

Ne. Rázem se měním v nesmiřitelnou bojovnici a rozlehlá hromada biomasy se stává mou barikádou. Netřeba mi dlažebních kostek ani převrácených povozů, mým materiálem je nahrabané listí, spadaná jablka a trocha těch rozdrcených větví. Jsem pevně odhodlána ubránit náš malý prázdninový svět před nájezdem satelitních antén, tiše vrnících garážových vrat a solárních lampiček na břehu umělého jezírka. Stojíc s pomyslným praporem na hranici vytýčené kompostem bráním ze všech sil své právo na tiché letní večery pod hvězdnou oblohou, na zuhelnatělé špekáčky v ohni z borových šišek, na drsně mrazivý zážitek z večerního koupání ve staré smaltované vaně s tygřími nožkami. Nedám ani píď borového lesa, kde pořád ještě rostou lišky a kde mě zakladatel kompostu naučil jezdit na kole. Ne. Kompost se nepohne ani o metr. Je třeba vytrvat. Vždyť úrodný humus z hromady bio odpadků také nevznikne ze dne na den. Zatím slavím úspěch.

Přála bych vám vidět údiv mladíka kouřícího na balkóně, když v ustřižených teplácích svižným grifem vylévám na kompost plechové vědro se slupkami od brambor. Přidávám navíc oslňující úsměv domorodce a vřelé pokynutí ruky. Jen ať hoch vidí, jak to tady chodí. Já mám času dost a věřím, že okolní statné borovice, se kterými jsme společně vyrůstaly, jsou na mé straně. Alespoň doufám, že jsem jim onehdy při západu slunce dobře rozuměla.

Malá úvaha o kompostu

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více