Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či jen bohapusté náhody, ale při čtení této výzvy, zadání či námětu k zamyšlení či rekapitulaci nebo hodnocení života jsem se nejprve zasmála, svůj život si přeci řídíme sami, tak jaképak „míní – mění“.
Po chvíli jsem ale dospěla k závěru, že můj život byl a je vlastně samá náhoda a že většina mých představ, tužeb, plánů vždycky dopadla nějak jinak.
Rozum jsem brala – asi jako většina z nás – v 60. a následujících letech, takže splnění nějaké naší touhy nezáviselo úplně na nás. Mohli jsme si přát cokoliv, ale realizace našich tužeb byla omezená „shora“.
Moje touhy a přání byly skromné, třeba v roce 1968 jsem nesmírně toužila po školní aktovce do ruky, nikoliv potupné na záda, která byla přeci pro mrňata a ne pro velké šesťáky! Vysněnou aktovku jsem dostala v polovině srpna, mohla jsem si jí dokonce sama vybrat v obchodě! Hýčkala jsem si jí, dokonce jsem s ní i spala. A pak přišel 21. srpen 1968 a i moje dětské vnímání pochopilo, že je něco špatně. Kupodivu mi bylo celkem jedno, že otec – vojenský lékař – byl několik měsíců pryč, že nám nad hlavou létala letadla, největší strach jsem měla o tu novou aktovku. Po skončení její životnosti jsem jí ještě spousty let schovávala, vyhodila jsem jí snad po dvaceti letech, byl pro mě tak trochu symbolem roku 1968…
Dalším zásahem osudu byly moje "volby" škol a vzdělání. Ve třetí třídě soudružka učitelka navrhla rodičům, ať mě přihlásí do ZDŠ s rozšířenou výukou jazyků. Což učinili a musím přiznat, že si na nějaké dojmy z toho vůbec nepamatuju, prostě jsem to vzala jako fakt. Dnes jsem jim vděčná, protože kromě ruštiny jsme od 5. třídy měli angličtinu a pak ještě němčinu.
Dalším milníkem, který se vyvíjel přesně pod hesla „míní – mění“ byla volba střední školy. Trvala jsem na tom, že chci na Střední pedagogickou školu a být učitelka v mateřské škole. Třídní učitelka ZDŠ ale doporučila rodičům zkusit gymnázium, takže další čtyři roky jsem strávila tam, včetně výuky dalšího jazyka - latiny.
Také poslední stupeň vzdělání opět vvýrazně ovlivnila náhoda a nikoliv jen moje vůle nebo přání. Protože jsem někdy od 14 let vedla pionýrské oddíly a také učila plavat děti, chtěla jsem v pedagogické orientaci pokračovat. Ale zároveň jsem si chtěla vyzkoušet samostatný „dospělý“ život. Problém tehdy tkvěl v tom, že bych se musela přihlásit na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, protože se přihlíželo ke „spádovosti“. (To mi dnes připomíná zápisy dětí do mateřských i základních škol v Praze…). Hledala jsem tedy něco, nějaký podobný obor, kde hlavně bude co nejméně matematiky, fyziky a podobných mě nepřátelských věd na jiné vysoké škole a zároveň nebude dostupný v jižních Čechách..
Našla jsem, na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A opět další životní náhoda – pro každý obor bylo stanoveno tzv. směrné číslo, kolik uchazečů z kterého kraje může být přijato na ten který obor, což platilo celostátně na všechny školy a obory… A z jižních Čech jsme se hlásili tři a přijati měli být dva. A ten třetí se na přijímací řízení nedostavil – takže jsem se na podzim přestěhovala do Prahy a už tady zůstala.
V té době jsem měla samozřejmě obrovskou – pubertální – lásku, leč jeden spolužák z naší skupiny se rozhodl mi ho vyhnat z mysli i srdce. 7. listopadu jsme šli s dalšími spolužáky na Pražský Hrad sledovat ohňostroj k výročí VŘSR. Po skončení ostatní odešli a zůstali jsme sami dva a onen mladík se ke mně obrátil a pronesl jen jednu větu: „Vezmeš si mě za muže?“ Konsternována jsem přikývla… a strávili jsme spolu celý život, dokud manžel v roce 2021 nezemřel.
Další roky přinášely další drobné i větší náhody, kdy jsem něco mínila a stejně bylo všechno jinak, naopak, otočené nohama vzůru apod. Na začátku 90. let mi život mi hodně změnil, na jednu stranu obohatil, na druhou dost vzal, jeden oběd v menze.
Přisedla jsem si s tácem s obědem k jednomu kolegovi, kterého jsem znala velmi zběžně jen od vidění, a zapovídali jsme se. Zmínil se, že pojede jako vedoucí na dětský tábor a protože i já jsem tohle provozovala před mateřstvím, měli jsme si co říct. Nakonec se mě zeptal, jestli bych nechtěla jet s ním – a samozřejmě dalšími – na podnikový tábor nějaké pražské firmy. Dokonce jsem přesvědčila i manžela, že dětem to prospěje a tak jsme jeli. Třikrát jsme byli v rekreačním středisku té firmy, ale vzhledem k turbulenci doby firma zanikla a rekreační středisko koupil nějaký soukromník.
Bylo nám líto rozpustit bezvadnou partu jak dětí, tak dospělých, a proto jsme další rok po mnohaměsíční přípravě zorganizovali vlastní tábor pod hlavičkou našeho nově založeného občanského sdružení. A kdo že to všechno organizoval? Tu zábavnější část, program, hry apod. vymýšleli dva kamarádi a zbytek – tj. veškerá organizace od všech možných povolení přes psaní žádostí o dotace a jejich následné vyúčtování k zajištění stravování formou jak vlastního vaření, tak dovozu ze školní jídelny v nejbližším městečku až po výběr prohlášení o bezinfekčnosti a roli zdravotníka a spoustu dalších rolí a funkcí jsem zastávala já. Se zpětným hodnocením musím zkonstatovat, že zase jsem něco mínila – chtěla, ale skutečnost byla diametrálně odlišná.
Přesto naše spolupráce vydržela léta a přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhodla z rozjetého vlaku vystoupit, přišel další moment „míní – mění“. Těšila jsem se na poklidné léto na chalupě, ale opět jeden kolega při obědě jen tak pronesl, že mu vypadl vedoucí na tábor a na poslední chvíli že nemůže nikoho sehnat… Jak to dopadlo? Samozřejmě, několik dalších let jsem se účastnila opět letních, zimních, jarních i podzimních táborů.
A takto bych mohla pokračovat ještě několik dalších stránek, protože pokaždé se najde nějaké Člověk míní, život mění.
Celý můj život byl, je a doufám, že ještě bude i dál samá náhoda, protože slovy klasika „Život je jen náhoda“.
Pošlete odkaz na tento článek
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a babičkou na Vinohradech u Riegrových sadů v Praze 2. Byla to poslední ulice na…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit, ale nechápu, proč se senioři mají lišit od ostatní populace. Víte, ještě když…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu chvíli bylo pouze mým zbožným přáním. Ve skutečnosti jsem uklouzla po…
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám. Sedím v kanceláři správy sociálního zabezpečení a poslouchám z telefonu…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v telefonu. „Ne, fakt to nejde. S mou nohou bych to nezvládla.“ „To je škoda, víš jak dlouho…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím věkem jsem si blbé dny zakázal. V pětasedmdesáti je člověk rád, že ráno…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě nevstanu, protože určitě ještě nemám ve schránce předplacené noviny. Jenže…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na letní čas, protože se k ránu stejně budím, pokud je sluníčko. Přímo bych…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh trochu jiný, ale jedno máme všichni společné. Jednou přijdeme a jednou…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký prsa nenadělila, a já tím pádem zřejmě přišla o mnohé milostné příležitosti.
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla chuť cokoli nazvat křižovatkou. Já to tak vážně nevnímala. Nejdřív jsem…
Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první zaměstnání, narození dětí, první maratón? Jo, ty všechny byly důležité a přinesly…
Byl jednou jeden úplně šedivý den. Nebe bylo zatažené a ptáci nelétali a nezpívali. Někam zalezli. A lidé byli také někde zalezlí. Zřejmě…
Jsou jisté spojníky mezi námi všemi. Nic nemáme víc společného než vyměšování. Je to tak, ať se na to koukáte, z které chcete strany.
Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí plno, autobus nejede a nejede. Maminka s asi pětiletou holčičkou stojí…
O čase jsem už napsal ve svých předcházejících knihách docela dost. Škoda, že člověk nemůže někdy čas na chvíli zastavit, aby si vychutnal…
Přiznám se, že mě iritují články rádobyhodnotící chování současných seniorů, jejich zesměšňování, odsuzování, pochybování o jasném…
Když se nad sebou někdy zamyslím, tak si uvědomuji, že jsem občas hrubě nespokojený se svým stavem a vůbec s životem. A stěžuji si. A…
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho založil někdy ke konci padesátých let můj děda. Dlouhá léta tam pak vozil ze zahrady…
Myslím si, že ono rčení se z lidské společnosti nikdy nevytratí. Podělím se s vámi se svým otřesným zážitkem z doby, kdy jsem byl ještě v…
Tato příhoda se mi stala před několika lety. Jezdívala jsem pravidelně trasu Praha – Písek. Jednou nastoupila žena s dítětem, asi pětiletým…
Bude mi 80 roků, takže už mám pochopitelně svůj každodenní rituál. Vždy se probouzím a pokorně děkuji nebesům za klidný spánek a za to, že…
Dnes jsem na besedě s dětmi mluvila o zvířátkách. Vyprávěla jsem jim známou bajku o lišce a vráně a vzápětí jsem ji zažila na vlastní kůži…
Radost z maličkostí. Hezké téma. Už jen při jeho přečtení nebo vyslovení se začínám usmívat. A napadne mě hned několik maličkostí, které mi…
V dobách mého raného mládí (60. a 70. léta) měl zvláštní křestní jméno málokdo. My holky jsme byly Jany, Jarky, Jitky, Hany, Dany, Mileny,…
„Maruško, seď, ani se nahni, neotáčej se a pro jistotu zavři obě oči,“ požádal jsem naléhavým hlasem svou okulibou cukrárenskou kamarádku,…
Vyrůstaly jsme se sestrou v prostředí, kde hlavní slovo měli vždy dospělí. Dítě se muselo podřídit a chovat se podle přání rodičů. Co…
Je mnoho tváří jara, ale letošní jaro je pro mne jedno z nejhezčích. Podotýkám, že možná ne jen pro mne. Jsem (starší) žena, které letošní…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou ženu středního a vyššího věku, platí to dvojnásob. To je zásada, které se…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš,“ ubezpečovala mě moje kamarádka Pavlína.
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy až do Roudnice. Vlakem a rád. Smuteční řečník začal monotónně mluvit. Lidé se…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě. Samozřejmě, že dům se zahradou nese s sebou starosti, ale s tím jsem do…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu turistů a hlavně peněz spoutané, přistaví se tobogány a nesou vznosný název…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát, protože nikdo z rodiny, široko daleko zpátky, se takového věku nedožil. Moje…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou kytarou na krku a černým kloboukem na hlavě. Jako klaun. Na sále tanečním s…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o život. V neděli jsem se vrátil z dovolené na Slovensku. Někteří nad ní i…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek, koberec a vymalujeme. Od vás potřebujeme, abyste z vnitřků skříní vše…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v Českých Budějovicích po Piaristickém náměstí blonďatá tříleťačka. Vyhlížela…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let. Jsem nerozhodná, mluvím mizerně anglicky. A jsem mistr v představách,…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře, kteří nejsou zralými ženami, aby si dobře rozmysleli, zda budou…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku.…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové předpovídali velké deště, ale netušili jsme, že to bude opět apokalypsa. Před…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na pomoc lidem postiženým povodněmi, rozzlobily se. Syn řekl, že bych neměl…
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha.…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i opečovávané - o těch zanedbávaných nemluvě - součástky našeho organismu,…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři stoly sražené čelem k sobě. Dorazila jsem první, pojedla snídani a…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do zaměstnání dávno nedocházím, ženu mám tolerantní, a tak mě rozhodí jen…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o covidu, tak aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat situaci, vynořila se mi z…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou vše dědili. Těmito slovy zdůvodnil manžel nápad, že majetek přepíšeme na…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy se totiž předhánějí, která je zorganizuje lépe. K dokonalosti jim sloužím…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině vyžaduje provedení na dentální chirurgii. Následovalo objednání se, nějaký…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora, navštěvuje nejrůznější akce a kurzy, my jsme se s manželem z velkoměsta…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři, vyzvednutí zásilky, čekání na servisního technika a večerní opětovné a…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí, snad bájným Ikarem počínaje, až teprve bratři Mongolfierové zabodovali…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak. Já nejsem výjimkou, jak jsem se mockrát přesvědčila.
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky Repechy, a to v roce 1959.
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve Frýdku-Místku. Plně jsem pochopila rčení: Starý strom nepřesazuj. Jenže Osud nám…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on nedostal víc než většina lidí, jenom takový normální poklad. Štěstí, lásku,…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a…
Jako nadaný hypochondr historkami se zdravotní tématikou oplývám, pač každé píchnutí je třeba odborně vyšetřit. Přesto může dojít k…
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu. Začalo to letem v balóně, následovalo pilotování sportovního letadla (4x),…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější chapi se v čekárně u zubaře stávají vyděšenými osobami a přemýšlejí, jestli by si…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná proto, že na tom, co se stalo, už nic nezměním. Žiji plně v přítomnosti a…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně starostí. S čím, komu udělat radost, jaký stromek si letos koupím, také…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové zastávce. Přišla jsem s předstihem, jako vždy a všude, a využila jsem…
Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám dopisem v naší vesnici ozvala neznámá žena jménem Tereza, jak se bez příjmení…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří, blázniví, ztřeštění a plni ideálů. Rok a půl společných výletů, návštěv výstav…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do ostatních míst naší republiky, Betlémské světlo. Přivezla jsem si ho do vánočně…
Tohle přísloví mi říkávali Italové, když jsem jim vyprávěla nějaký příběh z naší historie či z mého života. Ano, ogni medaglia ha il suo…
Jejich podvody jsou natolik mazané, že zamotají hlavu i zdatným internetistům, a tak celkem úspěšně útočí především na nás seniory, i když…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a potřebuje si dojet zítra ráno k doktorce do Úštěka. A akorát když přijeli,…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj muž vyžaduje cukroví, řízek, salát, ale pak svátky stejně prospí na gauči u televize. Já…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním organizátorem vánočních svátků. Nesháníte na poslední chvíli ten největší…
Je spousta věcí, které člověk tak nějak ví, ale v reálném životě je z nejrůznějších důvodů neuplatňuje. Byla jsem v posledních dnech často…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou kariéru rozjetou na plný koule, já tu svoji teprve budovala.
Tak tenhle rok jsem se dožila osmdesáti let. Od těch mladších ke mně doléhaly věty, jako že je to krásný věk a že na to nevypadám. No, mám…
Končí rok 2024 a já nemusím dlouze a namáhavě přemýšlet o nejlepším dárku uplynulého roku, který mne potkal. Mám jasno.
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem náhody, ale jejich schopností, že je potkáte v pravý čas. Dnes jsem si…
A je to za námi. Zase jedny Vánoční svátky i oslavy Nového roku jsou již minulostí. Jen ještě připomínka v podobě stromečku a vánoční…
Moje snacha všechno ví nejlépe a je mistryní v interpretaci toho, co četla na internetu. Léta jsem mlčela, protože jsem nechtěla být…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později zjistila, vymýšlel si je a stejně tak i měnil lidem jména. Jenomže než…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem pobrukujete „Když jsem já byl tenkrát kluk…“ Já též. I když se občas vyskytl…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi spíš naše parta lyžařská. Taneční byly v sobotu a to my vyjížděli na Kubovku…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého bydliště v plném proudu těžba uranu. Okolnosti tomu chtěly, že jsem tenkrát…
Můj zdárný syn Jakub je sice mladším dítkem, ale je to hodně dávno, co jsem mu měnila plíny.Tento týden mi sám od sebe zavolal!
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych si trochu zavzpomínala. Minulou neděli mi v noci začal bolel krk, zuby, a…
Nemám vlastního syna, ale syna, kterého jsem vyvdala. Jeho dítko, tedy náš vnuk, je od malička pěkně rozmazlený. Vlastně to začalo hned po…
Čím dál více mě iritují řeči o seberozvoji, nutnosti se neustále vzdělávat, být aktivní. Mám pocit, že si lidé zvykli používat v běžné řeči…
Alena, dlouholetá kamarádka, jezdí do práce do Prahy vlakem ze stanice Neratovice - sídliště. Auto nechává na nedalekém parkovišti, po…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a jídlo, to přece nikdy nezklame!
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
-
Fotbalová tipovačka
-
Kvíz i60 - 18. týden
Stárnutí. Všichni se mu snažíme čelit, ale nikdo mu nezabrání. Víte, co se děje s tělem během…
- Foto dne