Zpráva o naději a drobných života radostech

Jezdím často noční Prahou a povím vám, není to nic příjemného. Na ulicích, v tramvaji i v metru se pohybují jiní lidé než za denního světla. Nebojím se, nikdy jsem se nebála, ale necítím se dobře ve společnosti hlučných a podnapilých osob.

Šla jsem se před letními prázdninami podívat na klauzury studentů Vysoké školy umělecko průmyslové, na UMPRUM. Když byl můj syn Jakub studentem AVU, chodila jsem se dívat na klauzury tam, a pokaždé jsem odcházela nabitá energií, radostí a štěstím. Na půdě umělecké školy jsem vnímala sílu a krásu. Letos jsem se vypravila na umprumku; ve třetím ročníku tam totiž studuje Julinka, kolegyně z divadla.

Když vstoupíte dovnitř honosné budovy, ocitnete se rázem v kouzelné zemi. Na pár stovkách metrů je koncentrovaná nejen síla a krása a blaho a mládí a elán, ale i naděje. Naděje…

Potkáváte talentované mladé studenty, všude kolem jsou jejich nápady a nezáleží na tom, jestli zrovna pochopíte, o čem jejich tvorba je. Stačí se jen dívat a nechat se prostoupit energií, vizemi, očekáváním a touhami, a v tu chvíli víte, že svět má přece jenom šanci se z toho všeho marasmu nějak vyhrabat. Zároveň však víte, že studenty čeká těžká cesta, až opustí chráněné území školy. Přesto jim závidíte, že mají kuráž a talent, jež jste kdysi měli možná taky…dívala jsem se…

Šla jsem na kafe a na výstavu "Praha zítra? Domy a byty" do CAMPu (Centrum Architektury a Městského Plánování). Kousek od Karlova náměstí se ocitnete v úžasném prostoru. Kavárna, galerie, kino, multifunkční sál, knihkupectví, tvůrčí dílny, to všechno tam naleznete.

Uprostřed výstavního sálu trůnilo ohromné kanape, a z něj se můžete dívat na projekci. Vtipné a pohodlné. Představte si, že jsem na dlouhé nástěnce objevila mezi mnoha fotografiemi tři fotky mého milovaného bytu! Poslechla jsem totiž výzvu CAMPu, a poslala jim pár fotek. Já vím, o nic nejde, těch fotek tam byla spousta, ale já jsem měla tak velikou radost, že se to nedá ani vypovědět! Možná si řeknete, no co, někde na nástěnce jsou její tři fotky, to je toho. Mně tu radost ale nikdo nevezme, mám ji v sobě a nadlouho. Abych si té radosti neužila jenom já, na nástěnce byly i dvě fotky bytu mé dcery Terezky! Seděla jsem v kavárně a dívala se na lidi kolem, co seděli u stolků, nebo se šli podívat na výstavu, a i tady, stejně jako na půdě školy, jsem cítila, že jsem v dobré společnosti. I tady jsem pochopila, že máme naději.

Mám svoje místa. V dobách hodně těžkých mi pomáhala Městská knihovna, v současnosti u nás v Hloubětíně centrum H55, a taky naše divadlo MANA a smíšený sbor Gaudium Praha...

Nepotřebuji moc, mně stačí jen vědět, že mám kam jít, když je potřeba. A že se mám kam vracet, kde je mi nejlíp. Domů...