Jitka (68 let): Vnoučata chodí k dědovi jako do bankomatu

Můj manžel je hodný a důvěřivý člověk. Občas jsem měla pocit, že ho kvůli tomu někteří lidé využívali. Bohužel, teď mám tento dojem i z našich vnoučat. Chodí si k dědovi pro peníze a považují to za samozřejmost.

Máme vnuka a vnučku, je jim devatenáct a dvacet, oba studují vysoké školy. Vždy jsme je finančně podporovali, aby si mohli dovolit kroužky, jazykové kurzy a různé aktivity. Dcera a zeť pracují ve zdravotnictví, nejsou na tom finančně špatně, ale za cenu toho, že si berou přesčasy a dělají často o víkendech, aby vše utáhli. Jako rodina držíme pohromadě, kdykoli my potřebujeme pomoct s něčím kolem domu, mladí jsou k dispozici, pomáhají. Vlastně je všechno tak, jak by v rodině mělo být. Já považuji za samozřejmé, že si rodina pomáhá, že prarodiče pomáhají mladým, pokud si to mohou dovolit. Takže jsme běžně dávali finanční příspěvky, když bylo třeba pořídit vnoučatům něco nákladnějšího, nějaký kurz nebo třeba lyže. Přispěli jsme i vnučce na jazykový pobyt v zahraničí. Ze dvou penzí vycházíme s manželem skvěle, bydlíme ve vlastním domku, pěstuju zeleninu i ovoce, náklady na život máme minimální, máme vše, co potřebujeme a nejraději jsme na zahradě, na nějaké výlety nás moc neužije.

Jenže jsem zjistila, že vnučka a vnuk si berou peníze od dědy aniž bych o tom věděla. A nejde o malé částky. Zpočátku mi bylo divné, proč neřekli i mně, nám oběma, proč mi o tom on neřekl. Bohužel, mám strach, že manžel začíná mít psychické potíže. I lékařka, naše dobrá známá, ke které chodíme léta, mně upozornila, že jeho chování je zvláštní a navrhla prohlídku u specialisty. Dokonce naznačila, že ho chce mít pod větší kontrolou, protože si není jistá, zda by měl dál řídit auto. Nevím, jak to popsat, ale muž občas zapomíná, chová se zmateně, nikdy takový nebyl a já mám strach. Dcera to zlehčuje, říká, že staří muži takoví prostě jsou. Ale já začínám mít z budoucnosti obavy.

Jednou jsem zjistila, že u nás byl vnuk a ani za mnou nepřišel na zahradu. Zalezl s dědou do dílny a pak rychle odjel. Bylo to divné, ptala jsem se, co chtěl, manžel řekl, že nic.

Pak jsem zjistila, že nám na účtu ubývá peněz a rezerva v hotovosti, kterou jsme měli doma, zmizela. Šlo o tisíce. Začala jsem panikařit, jestli manžel nedělá nějaké hlouposti. Tvrdil, že neví, o čem mluvím, že jsme ty peníze za něco utratili už dávno. Nesmysl, to bych věděla.

A pak znovu z účtu zmizelo pět tisíc. Oba pracujeme s internetovým bankovnictvím, takže jsem viděla, že ten výběr udělal manžel ve městě z bankomatu.

Řekla jsem to dceři a ta zbystřila. Řekla, že vnuk si právě koupil letenku za pět tisíc, že se radoval, že jde o výhodnou koupi, vyrážejí prý někam s kamarády. Pak přišla s tím, že vnučka má novou koženou bundu, která stojí obvykle několik tisíc. To je divné, protože holka při studiu na vysoké šetří každou korunu, tak kde by na tak drahou věc najednou vzala?

Přišly jsme na to, že děcka chodí loudit peníze z dědy. A on, dobrák, se neptá, na co to je. Prostě je rád, že za ním vnoučata chodí. Mluvil o tom, říkal doslova: „Podívej, jak se máme dobře, jak nás navštěvujou, jak nás mají rádi.“

Jenže co když nás navštěvují ze zištných důvodů? Zakázala jsem dceři, aby o tom s nimi mluvila. Nechci narušit vztahy. Jen mě mrzí, že tak trochu využívají dědovy indispozice, toho, že si zřejmě ne vždy uvědomuje, co dělá. Já bych jim taky ráda přispěla, ale vadí mi, že mě z toho vyšachovali, že ke mně nemají důvěru. Zřejmě ale vědí, že nejsem zastáncem příspěvků na věci jako je oblečení a výlety. Naopak, když šlo o vzdělání, tak bych jim samozřejmě dala, kolik bych si mohla dovolit.

Je to taková smutná situace. Děda se raduje, jak ho vnoučata mají rády a ve skutečnosti ho ale spíš využívají. Ale tak to bylo, i když pracoval. Když bylo třeba vzít přesčas, všichni šli za ním a on to odedřel.

Dcera je na děti naštvaná, hledáme teď strategii, jak to udělat, abychom se všichni nepohádali a zároveň, aby mladí pochopili, že se některé věci nehodí dělat.

Možná jsme je rozmazlili. Asi je to naše vina, že mají pocit, že mají na vše nárok, že stačí říct a sypou se tisíce. Jsem teď už tak podezíravá, že pokaždé, když se u nás děcka objeví, zkontroluju účet a krabičku s hotovostí. A stydím se sama před sebou, že to dělám.

Ale říkala mi sousedka, která pracuje v domově seniorů, že když tam přijdou lidem důchody, v následujících dnech je nejvíce návštěv příbuzných, jinak se tam prý mnozí celý měsíc neukážou. Tak možná je to, co mě trápí, normální jev.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenáře, který si nepřál uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

Jitka (68 let): Vnoučata chodí k dědovi jako do bankomatu

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více