Přiliš častá samota

Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly prázdniny a mamka mi dala manželům Anince a Emilovi na prázdniny na jejich chalupu.

Koupání v řece, dovádění s dětmi, chození do lesa na borůvky s Aninkou. To byl ráj, za který jsem Anince a Emilovi byla do smrti vděčná. Vždyť to byli sousedé, žádní příbuzní.

Prázdniny utekly jako voda. Přišlo září a mamka si za dobu mé a Michalky nepřítomnosti našla přítele. Vztah pokračoval dál. Přítel měl byt jinde, a tak mamka z práce chodila rovnou k němu. Vracela se pozdě večer domů a někdy vůbec. Babička se o mne sama starat nechtěla. Ale co naplat, zbyla jsem jí a nevěděla si se mnou rady. V dětství nám babička často vyprávěla vtip, který se jí velmi líbil o G.B.Shawovi. Bernarda Shawa se ptali přátelé, zda má rád děti. A on odpověděl. Nejradši je mám, když pláčou. To si je pak odnesou… Mě bohužel nikdo neodnesl, a tak se babička raději rozhodla jít pracovat do menzy, podávat a připravovat vysokoškolákům večeři a vracet se pozdě večer domů.

Chodila jsem se po škole domů do prázdného bytu a trávila dny sama. Pořád sama. Byla mi dlouhá chvíle, nevěděla jsem, co s časem, učení mě přestalo zajímat. Navíc jsem se doma bála. A tak jsem se rozhodla zvonit na svojí sousedku stařenku. Byla to dobračka od kosti a já začala svou vymyšlenou báchorku. Nevíte, kde je babička? Ona věděla, že vím, že šla do práce, ale tvářila se, že věří celé mé historce. Vzala mi dovnitř, dala mi najíst, pustila mi televizi a já byla šťastná, že nesedím sama doma. To se opakovalo tak dvakrát, třikrát. Jenže dítěti chybí stejně staré kamarádky, a tak jsem hledala někoho, kdo by se mnou strávil aspoň část hodin, abych nebyla sama. Hned s Hankou, se kterou jsem seděla v jedné lavici, jsme se domluvily, že spolu budeme trávit odpoledne. Hanka kouřila, a tak jsme využily můj prázdný byt, že mi naučí kouřit. Já nedostávala žádné kapesné, tak jsem cigarety dostala od ní. A naučila mne šlukovat. Mamka zpozorovala, že se jí měním před očima, z uplakané, smutné holky jsem zdivočela s naprostým nezájmem o vše, co se dělo doma. Buď jsem doma s Hankou kouřila nebo jsem nebyla doma vůbec. Jednou přišla úmyslně domů v půl čtvrté, jak byla dříve zvyklá a načapala nás tam kouřit. My sice rychle cigarety típly a schovaly, kouř byl ale cítit všude. Zapřely jsme to, sama kouřila, tak mlčela.

Jak jsem byla pořád sama doma, tak mi Hanka nechala čtyři cigarety, ať si je vykouřím, že už musí jít domů. Já ani nevěděla, že si můžu zapálit jednu od druhé, když jsem neměla ani zapalovač. Tak jsem si zapálila všechny čtyři a kouřila je naráz.

Pak Hanku vystřídala další kamarádka Jana. S tou mi to děsně bavilo. Žila jen s babičkou, maminka odešla v jejích 6. letech a táta žil jinde s jinou ženou. Jana byla přešťastná, že jsem pořád u ní doma. Zato její babička byla zoufalá. Říkávala, to tě maminka ani babička nehledá?

Měsíce ubíhaly, blížily se vánoce a přišel dopis od táty, že přiveze Michalku z Anglie. Michalka přijela, cizí, plná dojmů, nikoho nechápala, nikdo jí nerozuměl, nejradši by bývala utekla zpátky do Londýna.

Máma se s přítelem rozešla, babička si našla jinou práci, kam chodila do 14 h, já dala přednost Michalce před Janou.

Vše se vrátilo do dřívějších kolejí, jen jsme si my dvě, babička i máma v duchu myslely, že to všechno mělo skončit líp. Šťastné jsme nebyly ani jedna.

Přiliš častá samota

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více