Alice (69 let): Příprava na stáří? Rodina tvrdí, že zbytečně panikařím

Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým plánech, zlehčují mé nápady. Manžel mi také nepomáhá.

Nedávno zemřela moje maminka. Při péči o ni jsem si uvědomila, jak je důležité prožít poslední roky života důstojně. Nakonec poslední roky prožila v domově pro seniory, kde měla dobrou péči. Dokud byla ve svém bytě, byla to hrůza. Nevycházela ven, protože tam nebyl výtah a schody nezvládala. Nemohla do vany, sprchový kout neměla. Byt byl naprosto nevyhovující. Můj byt je podobný. Je mi jasné, že kdybychom já nebo manžel začali mít potíže s chůzí, jsme takzvaně namydlení. Bydlíme v druhém patře bez výtahu, do obchodu máme celkem daleko, všude jezdíme autem. Co bude, když nebudeme schopni řídit?

Začala jsem o budoucnosti mluvit. Manžel nechce ani slyšet o možnosti, že bychom byt vyměnili za menší, v domě s výtahem. Navrhla jsem také, že bychom se pomalu rozhlíželi po nějakém bydlení přímo určeném pro seniory, vím, že vznikají různé pěkné komplexy zaměřené na lidi vyššího věku. Něco máme naspořeno, máme ještě jeden byt, který pronajímáme, finančně bychom si nějakou změnu mohli dovolit. Muž odmítá, tvrdí, že je v našem bytě zvyklý. Přitom pořád jen sedí doma a kouká do počítače. Je filatelista, jeho život je v podstatě virtuální klábosení s jinými sběrateli.

Syn mě v mé snaze něco změnit také nepodporuje. Nedovede si představit, co to je mít obavu ze stáří. Je zdravý, vůbec netuší, jaké starosti jsme s maminkou měli, jak byly její poslední roky života těžké. Všechno jsem to řešila já, nechtěla jsem mé mužské obtěžovat, zatěžovat. Možná to byla chyba, dokud člověk něco sám nepozná, neprožije, nedovede si to představit.

„Mami, nepanikař, jsi mladá, zdravá,“ říká syn.

Kdykoli začnu něco o budoucnosti, reaguje stejně i snacha i vnučka: „Ty budeš v kondici do sta let, teď bude běžné, že lidé v devadesáti budou takoví jako jsou nyní v šedesáti.“

Jsou tak trochu naivní, řekla bych, ale nechci vyvolávat konflikty, neshody, jsem ráda, když přijedou, tak nechci mluvit o negativních věcech.

Nemám nikoho, s kým bych na toto téma mohla mluvit. Zatím jsem zdravá, snažím se cvičit, hodně chodím pěšky. Ale nedávno jsem měla problémy se zády a jen se mi potvrdilo, že náš byt není uzpůsoben tak, aby v něm mohli žít nemocný, starý člověk. V koupelně jsem se nedostala do vany, sedačku máme tak nízkou, že jsem se na ní vůbec nemohla usadit, natož z ní pak zvednout.

Ale je zbytečné přebudovávat teď koupelnu na bezbariérovou, když bychom do bytu časem třeba stejně nevyšli, když dům nemá výtah.

Manžel si ze mě dělá občas legraci, že vše vidím moc černě. Možná jsem založením spíše pesimistka než optimistka. Ale štvou mě ty v poslední době časté řeči, které problémy spojené se stárnutím zlehčují. Nenávidím, když někdo říká: Ty tady budeš to sta let. Nebo mě štve i věta: Osmdesátka dneska nic není, to je mládí.

Jsou to jen nesmyslné slogany, prázdná reklamní hesla, kterým může věřit jen člověk, který se stárnutím nemá žádnou zkušenost.

Sbírám síly, že svolám rodinnou poradu a na rovinu všem řeknu, z čeho mám obavy, co mě trápí. Zajímalo by mě, jestli má i někdo jiný podobnou zkušenost. Jestli uvažuji správně nebo opravdu jen zbytečně panikařím a měla bych si spíše užívat přítomnosti, toho, že jsem zatím relativně zdravá.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

Alice (69 let): Příprava na stáří? Rodina tvrdí, že zbytečně panikařím

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více