Jak jsem rozplakal smuteční hosty, hlavně ženy

Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy až do Roudnice. Vlakem a rád. Smuteční řečník začal monotónně mluvit. Lidé se asi nudili. Vytáhl jsem cár papíru, kde jsem měl za pět minut napsané myšlenky.

Vystřídal jsem profesionála a vytáhl emoce. Najednou slyším vzlyky. Vzlykaly mladé holky, brečely jejich mámy a plakaly i jejich babičky.

Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,
byl jsem Pepíkův kamarád a spolužák ze střední školy. Přijel jsem se s ním rozloučit z opačného konce republiky nejen za sebe, ale za všechny jeho spolužáky, kteří jsou rozseti po celém bývalém Československu. Chtěl bych společně s vámi na něho zavzpomínat a podělit se s vámi, jak jsme společně bohatě prožívali svá školní léta. Je to období, které patří k nejkrásnějším v životě.

Každý člověk prochází postupně na sobě navazujícími etapami života. První, s čím se setká, je láska a péče rodičů. Ve škole se naučíme psát, počítat, číst a další potřebné vědomosti užitečné pro život. To vystřídá období bez starostí, kdy si spíše užíváme. Najdeme si partnera, založíme rodinu, budujeme své hnízdo. Vychováme děti a odejdeme na zasloužený odpočinek. Poslední část našeho života je čas smrti. Josef došel již do cíle. Nás to všechny čeká.

Budu vzpomínat na období, které je pro člověka to nejpříjemnější. Je to čas lásek, zábavy a užívání. Pepíka jsem poznal před více než padesáti lety. V pohnutém roce 1969 nás auta svezla do SOU potravinářského v Chrudimi-Janderově, kde jsme se měli učit starobylému řemeslu - mlynářem. Učiliště bylo zakomponováno do příjemného prostředí na břehu řeky Chrudimky, kde stál mlýn, a ve vile bývalého majitele byla škola. Ubytováni jsme byli v nedalekém internátě, který již patřil do Slatiňan. Byly jsme vlastně ještě vyjukané děti, sami, bez rodičů a rodinného zázemí. Domů jsme většinou jezdili jednou za měsíc. Kouzelné bylo, jak nám Josef vysvětloval, kde bydlí: „Kluci, kdybyste vylezli na Říp a házeli kameny dolů, tak by to bylo na náš dvorek.“ Nebo nám přestavil vaše „podřipské“ jídlo, brambory se syrečkem, což jsme nechápali.

Rozdělili nás do pokojů. Naše složení bylo následující: jeden z Čech, jeden ze Slovenska, jeden ze Slezska a dva z Moravy. Jako dnes vidím hubeného kluka, který vleče kufr, kde na vizitce měl napsáno: Josef Kučera, Vražkov, pošta Straškov. Takto jsme spolu byli i ve skupině odborného výcviku a zůstali až do vyučení. Učili nás, jak umlít co nejlepší mouku, aby z ní maminky a babičky mohly s láskou upéct všelijaké dobroty. Učiliště zaniklo, řemeslo skončilo. Dnes už to řídí počítač. Vzpomínám si, jak jsme šli do trenýrek a soutěžili, kdo za určitý čas napytluje co nejvíc mouky. Žitná mouka nám naondulovala mladé vlasy na šedivo. Samozřejmě vyhrál rtuťovitý Pepík, který byl zvyklý z domu máknout.

Pokud jsme nejeli domů, tak jsme o víkendech proháněli dívky na diskotékách nebo vesnických tancovačkách. Za zábavou jsme jezdili až do Hlinska. Navštěvovali jsme ve Slatiňanech v restauraci Pod Zámkem taneční a někdy jsme místo toho šli na pivo. Jednou měl Pepa ve škole průšvih a po rodičovské schůzce přiletěla paní Kučerová k nám na pokoj a Pepíka seřvala: „Já ti dám kroky v tanečních, budeš doma šlapat řízky.“ Stojíme s Pepou v mlékárně ve frontě ve Slatiňanech a vedle nás čeká tehdy mladá Helena Vondráčková s námi na mléko. Je ze Slatiňan.

Byli jsme spolu v týmu, kde jsme soutěžili ve vědomostní soutěži mezi učilišti. Naše malé učiliště ve finále porazilo desetkrát větší instituci z Transporty. Hezké dívky, které se učily prodavačkami, nám fandily. Asi nám ta soutěživost s Pepou zůstala. On byl v televizi s Hábou v Taxíku a já loni na ČT1 s tím samým moderátorem ve vědomostní soutěži „Kde domov můj“. Oba jsme reprezentovali SOU i ve sportu. Spolužáci maďarské národnosti nás učili, jak se řekne maďarsky „přihrej“ nebo „bacha“, abychom zmátli soupeře. Pan učitel Rozsypal nás učil americké hře baseball. Za mlýnem jsme měli velké hřiště na kopanou a atletiku.

Jezdili jsme na vandr po okolí a pěšky jsme došli až na přehradu Seč. Také jsme vydrželi noční pochod do Ležáků. Bylo to 50 km. Dnes by to mladí nedali. Rádi jsme jezdili do Vražkova, kde nás Pepík zval. Ještě teď si vybavím množství domácího zvířectva, které chovali. Paní Kučerová nás kluky měla ráda a výtečně nás vždy pohostila.

Několikrát jsme Josefa později navštívili. Pravidelně jsme setkávali na srazech. Byli jsme s Josefem v telefonním styku. Byl rád, jak uslyšel můj hlas. Dýchlo na něj mládí. Vždy si na něco vzpomněl, co jsem já z paměti již vytěsnil. Potom jsme se tomu společně zasmáli. Chystali jsme se opět letos na sraz. Před 14 dny jsme spolu ladili program, rozebírali, co v červnu v Chrudimi navštívíme a kam zavítáme. Pepík se nesmírně těšil. Bohužel už to nestihne. Na Pepíkovi jsem si nesmírně vážil jeho upřímnost a nezištnost. Své srdce otevřel našemu kamarádství dokořán a nikdy ho nezradil. S Pepou mi také odešly společné naše vzpomínky, kterým se spolu už nebudeme smát, ale já je mám ukryté hluboko v srdci.

Určitě si na Tebe, Pepo, v červnu vzpomeneme. Budeš nám chybět. Čest Tvé památce.

Jak jsem rozplakal smuteční hosty, hlavně ženy

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více