Nuda? Co to je?

Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala, jak si je užili. A vždy mne zas a znovu udivovala častá odpověď – byla nuda.

Jak jako nuda? Nepamatuji se, že bych se ve svém životě kdy nudila. A pokud už to hrozilo, vždy byla po ruce četba. Odjakživa jsem měla v kabelce knížku – a v jakékoli frontě nebo při čekání na cokoli jsem si četla. Dnes to samozřejmě usnadňují mobily.

Děti a mládež na mě koukali jako na naprostého exota. Číst si? To je nenapadlo.

Přesto si teď vybavuji dva momenty ve svém životě, kdy bylo k nudě malinko nakročeno.

Poprvé to bylo na zájezdě v Paříži. Byla jsem tam se svým tehdy dvanáctiletým synem a velmi jsme si to spolu užívali.

A pak přišel poslední večer před posledním dnem. Jenže syn podezřele brzy usnul – v podstatě uprostřed povídání. Zašla jsem k němu a sáhla mu na čelo. Hořel. Neměla jsem s sebou teploměr a v hotelovém pokoji nebyl, ale měl skutečně vysokou teplotu. Přitom si předtím na nic nestěžoval. Přišlo to opravdu velice rychle. V noci spal vcelku klidně, snídat ale nechtěl, stěžoval si na bolest v krku. Měli jsme mít volný den a měli jsme spolu spoustu plánů. Autobus nás ráno dovezl do tiché boční uličky u Lucemburské zahrady, po devíti hodinách libovolné činnosti jsme se sem měli opět dostavit a pak už se mělo jet domů.

Byla tam lavička a unavený syn si na ni sedl, že si chvilku odpočine. Bylo naštěstí léto. Nakonec si lehl, pod hlavu dal batoh – a usnul. Stála jsem u něj a samozřejmě nemohla nikam jít, nemohla jsem ho tam nechat. Měla jsem s sebou malou kabelku a syn měl pod hlavou svůj batoh. Chvilku jsem se kolem lavičky procházela – tam a zpět, tam a zpět, spící dítě stále na očích. Uvědomila jsem si, že už jako malý kluk vždycky každou nemoc prospal. Asi po dvou hodinách se probudil a měl žízeň. Naštěstí měl v batohu vodu, takže se napil – a já stačila vytáhnout z jeho batohu i časopis ABC, který měl s sebou. Opět usnul. Opřela jsem se o opěradlo lavičky a prolistovala časopis, v podstatě žádný článek mne nezaujal. Nicméně po další hodině jsem se usadila na trávu vedle lavičky a jala se pročítat ABC. Přečetla jsem ten časopis celý. Syn už spal čtyři hodiny. Už i já jsem měla žízeň. Naštěstí i já jsem měla v kabelce vodu.

Prohlédla jsem si nejbližší okolí. Naproti přes ulici byl otevřený obchůdek s žaluziemi. Jinak zde byly jen obytné domy, jejichž obyvatelé zřejmě byli vesměs v práci, neboť tudy téměř nikdo nešel. V době po obědě z jednoho vchodu vyšla starší paní venčit psa. Prošla i kolem mne a usmála se – pozdravila jsem ji. Chvíli jsme se daly do řeči – trochu se francouzsky domluvím. Ale asi po patnácti minutách byl malý psík vyvenčen a paní odešla domů.

Přes mříže jsem pozorovala Lucemburskou zahradu – ale nebyl odsud právě nejlepší výhled. Blízké jezero stínily velké stromy.

Opět jsem se procházela. Třicet kroků doleva, zpět k lavičce, třicet kroků doprava.

Mobily ještě nebyly. Syn spal. Chvíli jsem pozorovala několik holubů sedících na plotě. Syn spal. Znovu jsem vzala ABC a hledala, zda mi neušel nějaký článek. S lítostí jsem vzpomínala na knihu, kterou jsem nechala v autobuse v domnění, že mi k ničemu nebude. Podrobně jsem si prohlédla svůj pas i pas svého syna. Spočítala jsem hotovost v peněžence.

Syn spal. Sáhla jsem mu na čelo – teplota už dost ustoupila. Spočítala jsem počet tyček v jednom poli plotu u té zahrady. Pak jsem to číslo vynásobila počtem polí, které jsem dohlédla. Pak jsem přemýšlela, kolik asi polí plotu je kolem celé zahrady a kolik je tam tedy tyček. Pak jsem si řekla, že to je úplně jedno.

Syn spal. Prospal celých těch devět hodin. Byly to jedny z nejdelších hodin mého života.

Když pak přijel autobus a já ho probudila, bylo mu už v podstatě dobře a měl hlad.

Při následující návštěvě Paříže o několik let později jsem zavedla celou svou rodinu do té uličky. Ta lavička tam ještě pořád byla. Měli tam umístit tabuli – "Trpělivá matka zde devět hodin hlídala spícího syna."

Nu a podruhé se mi stalo něco podobného u nás v Beskydech.

Manžel byl starostou. Vyhrál šestkrát po sobě volby v naší obci, byl úspěšný a v této práci se přímo našel. Nicméně, i on byl někdy hodně unavený, a to zejména z občanů, z lidí, kteří za ním chodili s nejrůznějšími požadavky. To pak doma říkal: "Já se na to vykašlu a jdu pást ovce. To bude pohoda a klid!"

A tak jsem mu k jedněm narozeninám koupila zážitkový dárek – Pasení ovcí v Beskydech. Zvolil si termín a požádal mne, ať tam jedu s ním. S tím jsem původně nepočítala, já na takové akce nejsem, ale přemluvil mě. Vylíčil mi krásný letní den v přírodě, opodál se v klidu pasou ovce, my dva na dece s lahví sektu a nějakým dobrým jídlem, v podstatě půjde o piknik v přírodě. A když jsem si s sebou balila knihu, požádal mne, ať si ji neberu – nebudu si tam přece číst. Budeme si povídat. Dobře.

Jeli jsme. Na salaši manžela instruovali, jak pást, dostal starý chleba, protože vedoucí stáda – vůdčí ovce – půjde za ním, když jí ten chleba dá. Dostal na starost pět ovcí, včetně té vůdkyně. Vyhnali jsme ovce na určenou louku, dost daleko od salaše, ovce se začaly v klidu pást. Manžel sdělil, že zajde pro deku a proviant do auta, já ať chvilku ovce pohlídám. Když se vrátil a já se na něj obrátila, ráda, že už je tady, zeptal se – kde jsou ovce? Otočila jsem se – před chviličkou tady byly. Manžel je šel hledat. Logicky to měla být otázka tak pěti minut.

Když uběhla téměř hodina a on se nevrátil, přemýšlela jsem, co dělat. Byla jsem na louce obklopené stromy uprostřed Beskyd, mobil už jsem tehdy s sebou měla, jenže tam nebyl signál, začala jsem mít obavy. Po více než hodině se z křoví vynořil zpocený manžel se slovy: „Ty debilní ovce se pasou až na protějším svahu a vůdkyně na chleba naprosto kašle. Musím k nim, vydrž, pokusím se je nějak přihnat.“

Znovu jsem osaměla. Vykrokovala jsem louku a spočítala její plochu. Prohlédla jsem si stromy okolo a snažila se určit jejich druhy. Moc mi to nešlo, poznávat stromy moc neumím. Výhled tu nebyl, viděla jsem jen polní cestu. Sedla jsem si na deku a vytáhla z tašky láhev sektu. Bohemka. Přečetla jsem si vinětu. Pak ještě jednou. Pak jsem text na vinětě přeložila do němčiny, pak do angličtiny a pak aspoň částečně do ostatních jazyků, jejichž základy znám. Manžel ani ovce nikde. Pak jsem se procházela a recitovala básně, které umím. Od Balady o očích topičových přes Splav či úryvky z Máje po Taťjánin dopis Oněginovi. Manžel nikde. Ovce rovněž ne.

Pak jsem si vzpomněla, že v televizi říkali, že se v Beskydech po mnoha letech objevili medvědi. Dostala jsem strach. Rozčilovalo mne každé zapraskání větvičky či jiný zvuk. Rozhlížela jsem se po vhodném stromu, na který bych v případě nouze vylezla. Poté jsem si uvědomila, že medvědi umí lézt po stromech. Přišlo mi až špatně. Musím tedy najít takový strom, který mne unese, ale medvěda ne. Kolik tak váží medvěd? No zas takový rozdíl od mé váhy to nebude. Možná se medvědi bojí hluku. Že bych začala zpívat? Přišlo mi to blbé.

Uplynuly dvě hodiny a manžel se vrátil. Bez ovcí. Řekl, že bere zpět svá slova o klidu při pasení ovcí. Ty potvory jsou hrozně rychlé a velice zákeřné. Několikrát se mu podařilo je nalákat, aby šly za ním, ale ony po pár krocích zase změnily směr a vyběhly na nejbližší kopec. Byly to velmi čilé ovce, milovnice hor a kopců. Manžel byl zcela zchvácený a dodal, že se na ně může vykašlat. Ať si dělají, co chtějí.

Vypili jsme sekt. Snědli jsme grilované kuře.

Pak přijela dcera – očekávaně. Měla vyfotit otce při pasení ovcí. Vydali se spolu za nimi – a já opět osaměla. Ale tentokrát už ne až tak nadlouho. Seděla jsem na dece a snažila se nemyslet na medvědy.

Manžel si při chůzi za ovcemi s dcerou utrhl poměrně silnou větev, o kterou se chtěl při chůzi opírat. Byl již značně unavený. A tou větví, na které bylo i pár listů, pak poblíž ovcí dceři na stádo ukázal. A ejhle – ovce viděly klacík s listy a šly za mužem. Nesl klacek, ovce jej následovaly – přišli všichni na louku, kde jsem byla a kde se nacházela i menší ohrada. Tam muž ovce zavedl, zavřel – a poklidný piknik mohl začít.

Ještě že dcera dovezla bábovku a kafe v termosce.

Z obou příběhů vyplývá poučení – mějte vždycky s sebou knihu!

Nuda? Co to je?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více