Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?

Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je to v mnoha případech velké poděkování našich dětí za to, že jsme je navzdory lákadlu líného snobismu a konzumního nadbytku neobrali o touhu mít své vlastní děti žijící v rodině, která je o mámě a tátovi, o babičce a dědečkovi, o pejskovi a kočičce, o výletech, o písničkách i nekonečném povídání.

Babičkování jsem se ujala s nadšením. Nejde z mé strany o histriónský útok směrem ke vnoučátkům, byť s nejlepšími úmysly. Ó, nikoliv! Jsem v tomto ohledu řízenou střelou, naslouchající milosrdné generalitě jejich rodičů, od nichž ráda a především dobrovolně přijímám úkoly, návrhy či žádosti o pomoc s pohlídáním ratolestí. Samozřejmě do této aktivity šibalsky zapracovávám svou vlastní přidanou babičkovskou hodnotu, takovou tu vatu z trpělivosti a „důležitého“ povídání o světě, o lásce, o moci.

Velmi mne naplňují a těší chvilky, kdy si s vnoučátky povídám. Rozmotáváme klubka otázek, dedukujeme, mudrujeme. Jejich zvídavost je bezbřehá, získané poznatky absolutní. Musím bedlivě naslouchat. Také svižně přepínat do příslušných věkových módů a ladit moderování vzájemné diskuse tak, abych byla věrohodná, přesvědčivá.

Ovšemže mne nejedna dětská otázka zaskočí. Např. „Babííí, kojout nemá tapky jako Mája (kočička), póóč?“ Přestože se rozplývám blahmem nad roztomilou mluvou, malého píďu kamarádsky kárám: „Oj, ty prcku, jak jen ti tu evoluci mám jednoduše vysvětlit!?“ Nebo v autobusu MHD, kam nastoupil jeden muž s červenou kšiltovkou, se malý vnouček hlasitě ptal: „Babííí, ten pán je datel?“ Otáčím se a hledám, kterého pána myslí, zatímco klučík ještě hlasitěji nataženou rukou s vytrčeným ukazováčkem upřesňuje: „No, babi, tám ten, co má tu červenou čepičku, přece!“ To se už směje celý autobus. Jen já se červenám a potím při snaze minimalizovat dehonestaci neznámého muže na pouhého ptáka.

Nedávno to bylo pro mne hustý. Byla jsem s dětičkama na dětském hřišti v parku, vybaveném povedenými prolézačkami, provazovými žebříky, skluzavkou s přemostěním, pískovištěm a nepohodlnými lavečkami, které lemovaly přístupové chodníky. Nejstarší z mrňat se mne ptá: „Fúúúj, babííí, proč se ti dva páni pusinkují?“ Zaostřila jsem požadovaným směrem. Na lavečce, z jedné strany kryté keřem rozkvetlého šeříku, opravdu seděli dva mladě vypadající líbající se pánové. Jejich posed byl nezvyklý, energetický obláček nad nimi byl plný napětí a plachosti. Vyloudila jsem překvapivé „ehmmm“ a váhala s vysvětlením. Dumala jsem, jak dítěti vysvětlit onu situaci, abych se aktérů nedotkla a v dítěti samotném nezavdala důvod k jakékoliv pochybnosti, nota bene k prohlubování projeveného „odporu“, který samozřejmě vyplynul z toho, že dítě vyrůstá v tradiční rodině a podobné pusinkování si připouští pouze u mámy a táty, doma, nikoliv u dvou mužských a na ulici. Lakonicky jsem odpověděla, že se asi mají rádi. Manipulativně jsem ztáhla pozornost dětí ke skluzavce, jejíž juchavé sjíždění bylo v mžiku to nejbáječnější na světě. Uf, ale bylo to o chlup, nevím, nevím, jak bych dál situaci vysvětlovala.

Na ty dva „zaláskované", dva „nevidoucí, neslyšící“, jsem se zlobila. „To se nemohou ovládat?“, „To nemohou zalézt z dosahu dětských očí? Do okolí jsem vyslala čitelnou nevoli. Pánská dvojice se náhle vytratila a já jim s vděčností za jejich útěk po větru poděkovala. Vnoučátko si pak na "ty dva" už nevzpomnělo. Protentokrát.

Tuto babičkovskou zkušenost nechci podcenit. Je mi signálem. Je mi výzvou. Byť jsem tolerantní k pošetilostem dnešní genderdoby, ve svém babičkovství chci zůstat tradiční ve smyslu rovnice: táta a máma rovná se rodina. Chci si s vnoučaty povídat, otevřeně a přiměřeně věku, rovnocenně podporovat mužský a ženský princip, aby vždy měly jasno, kým jsou. A já se snad dožiji i role prababičky.

Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více