Mobil, ten debil, mě zlobil

Já bych ho zabil! Chytrý telefon! On vypadá děsně chytře, dokud se něco nestane. Ale když ho necháte někde na parkovišti, tak aby začal hned křičet, že upadl, nebo za námi dokonce běžel, to ne. Zůstane ležet na asfaltu jako slíva. Na to je blbej dost.

Skutečně se nám stalo, teď v březnu: S manželkou jsme v pátek odpoledne jeli kolem Jičína a zastavili u pumpy v Robousích. Já jakožto muž jsem samozřejmě musel na malou a měl jsem hlad (takže za chvíli uvidíte, že všechno další byla vlastně moje vina). Manželka zůstala v autě na sedadle spolujezdce a spokojeně telefonovala. Auto bylo zaparkované u kraje velké asfaltové plochy ještě přes čerpacími stojany. Kolem chodili lidé a jezdily desítky aut. Když jsem přišel zpátky, požádal jsem ženu, aby šla řídit, že musím dojíst svačinu. Tudíž vystoupila, obešla auto, nasedla a i se mnou v pořádku odjela.

Cestovali jsme do Náchoda a já chtěl jít v Novém Městě nad Metují na hokej, protože to jsem měl už před 50 lety v plánu. (Aspoň vidíte, jak jsem cílevědomý.) Kdysi jsme tam bydleli a protože se právě mělo konat děsně důležité utkání s nedalekým městečkem, dohodli jsme se, že na hokej konečně půjdu. Což se stalo. Manželka mi zastavila u školy v Krčíně a odjela na návštěvu do nedalekých Spů (jo, i vesnička Spy existuje). Slíbili jsme si, že až bude utkání končit, zavolám ji a ona přijede na stejné místo.

V polovině zápasu mi na srdci zavibroval telefon, z něhož jsem neslyšel ani slovo, protože stadion řval, bučel, pískal a bubnoval. Bylo to neznámé číslo, takže jsem věděl, že to je další obejda, co mě chce připravit o peníze sakra výhodným investováním. Za chvíli ale vibroval či snad fibriloval zase a protože vím, že to mi srdce nedělá, opět jsem se koukl a vida, je to stejné číslo. To podvodníci takhle brzy nedělají. Tak jsem se prodral k východu a v řádně prochlazené temnotě na to číslo zpětně zavolal. A hle – byla to paní, ke které manželka jela na návštěvu. Nebudu vás napínat: žena neměla telefon.

Okamžitě jsme došli k závěru, že ho musela ztratit právě na té zastávce na pumpě. Jak se zvedla, že přejde na místo řidiče, tak jí asi vypadl ven a my si toho nevšimli. Za bílého dne! Později jsem se dozvěděl, že jsem to celé zavinil já, protože kdybych nešel na malou a neměl hlad, tak by se jí to nestalo. Ale když někdo smutní ze ztráty mobilu, tak se nesmíte hádat, musíte jen souhlasit a utěšovat.

Hned před stadionem jsem vyhledal telefonní číslo na pumpu a zavolal. Ozval se jen záznamník (přestože mají otevřeno po celou noc) a tak jsem nechal patřičný vzkaz. O další přestávce jsem tam volal znovu, zas nic. Nebylo důležité, že jsme soupeře rozdrtili v prodloužení 3:2 (hm, hm), protože jsem musel pořád myslet na tu ztrátu. Opuštěný a děsně chytrý telefon na obrovské příjezdové betonové ploše, to byla pro někoho tutovka. Jistě si to taky představujete, že kdybyste přišli o mobil, přijdete o všechny kontakty, o možnost potvrzovat přístup do účtu v bance, platit napřímo, prohlížet letité fotky a o mraky dalších moc a moc důležitých věcí. Prostě fakt tragédie, to uznáte.

Další den, v sobotu, jsem počkal do osmi a volal. Snad to není telefon na nějakou účetní, která má přes víkend volno. Nebyl. Hned se ozval příjemný a veselý mladý hlas: „Tady Tereza, dobrý den!“ Vylíčil jsem pokorně, co se nám stalo a Tereza se ptá. „Jakou měl značku?“ – „Samsung.“ – „Tak ten tady máme.“ Chápete, že jsem málem hýkal nadšením a kňučel něhou, že telefon je. Domluvili jsme se, kdy pojedeme zpátky, abychom si ho vyzvedli.

Hurá! Dobří lidé ještě žijí. Pak jsem o tom začal přemítat. Kdo asi byl ten šlechetný zachránce? Napadlo mne, že ho třeba našel nějaký mladík. Hned se zaradoval, že si ho nechá, když jej vtom napadlo, že to určitě musí být skrytá kamera a v sobotu by byl v televizi, a proto ho raději odevzdal. Nebo to byla malá holčička, která utekla tatínkovi, který ji odepřel nanuk? Odběhla na kraj parkoviště a tam ho našla. Nebo to mohla být stará paní na vozíku, která tam musela projet, aby se dostala mimo dosah aut. Nebo snad nějaký hasič, který je zvyklý zachraňovat majetek a baví ho dělat lidem radost v jejich trápení.

Tak právě tohle se už nikdy nedozvíme. Skončilo to docela obyčejně. Jeli jsme do Robous, Tereza nám předala telefon a celá událost tím skončila. Vlastně ne, ještě tam byla kytice díků, kterou Tereza přijala tak, jak to má žena udělat. Bez feministických výkřiků, že jsem maskulinní ubožák, který chce manipulovat se ženami. Já? Já, který zavinil, že manželce utekl z klína chytrý telefon?! („Kdybys nešel močit a neměl hlad, tak se mi ten telefon neztratí.“ Krásná logika, to na ženách obdivuji.)

Ještě dodám, že tam ležel jeden a půl hodiny (!!), než ho někdo přinesl. Byl oblečen do tmavě šedého pouzdra, takže splynul s tím asfaltem. To určitě zachránilo jeho členství v naší rodině.

Mobil, ten debil, mě zlobil

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více