Nečekaná operace na autobusové zastávce

Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové zastávce. Přišla jsem s předstihem, jako vždy a všude, a využila jsem těch deset minut k malému občerstvení. V žaludku mi kručelo a byla mi zima. Pofukoval studený vítr.

Proč jsou všechna místa určená k čekání tak neútulná a hnusná? Přemýšlela jsem při pohledu na beton a asfalt.

"S dovolením?" ozvalo se pojednou zprava. Pán s žebříkem s ukrajinským přízvukem mě vyrušil z mých úvah a vyhnal od lavičky. Rozložil stojku žebříku popsaného černou fixou a vylezl na čtvrtou příčku.

Popošla jsem blíž k zelenému plastovému odpadkovému koši. Popíjela jsem horké kapučíno z automatu a k němu ukusovala kit-kat. Bylo zrovna v akci. Sladkým nikdy nic nezkazíte. Oběd do nevlídna jak vyšitej.

A pojednou do toho všeho okolo mě začal kroužit pán v mém věku s pronikavým pohledem. Hned mi byl podezřelý. Jak sledoval mé počínání. Když jsem hltavě křupala do čokolády a dřevěným míchátkem nabírala zbytky našlehaného mléka do pusy.

Ale nedala jsem se odradit. A kávy a sušenky jsem se především nehodlala vzdát. Nechtěla jsem také nastupovat do hromadné dopravy s jídlem, a proto jsem se otočila k pánovi zády. Naštěstí jsem vše stihla kit kat. Tedy tak tak. Jen jsem odhodila kelímek od kapučína do koše, už přijížděl autobus.

Když dorazil malý autubusek, otevřel dveře a mnou preferovaná místa už byla zaplněna. Zbývala čtyřka s vyznačeným obrázkem muže s holí. Ve směru jízdy zde ještě zbývalo jedno místo.

Vzala jsem sedadlem zavděk, naproti mne už seděl známý muž s laserovým pohledem. Na sedačku vedle sebe si uložil černý batoh. Rychlostí blesku jsem zvážila všechny možnosti.

Zůstat či odejít? Mé priority sedět ve směru jízdy jsem se odmítala vzdát! Naštěstí kromě mne, podezřelého pána s batohem vedle mne usedl i muž staršího důchodového věku. Nebudu na něj sama.

“Zase vyrazil dřív!” najednou promluvil muž mě od začátku krajně podezřelý.

“Ehm, hm, hm.” Odvětil důchodce.

“Víte, zlobí mne to, protože ujel (tím měl na mysli řidiče autobusu) té starší paní. Ta by ho nedoběhla. Bude čekat 40 minut na další spoj.

Já i důchodce chápavě přikyvujeme. A soucitně se koukáme před sebe. Na víc se nezmůžeme. Sedíme kousek od řidiče a neradi bychom šli pěšky.

“Nemluvil bych o tom. Ale já dotyčnou paní znám. Operoval jsem ji,” pokračoval dál sebevědomě muž.

“A co operujete? Na co se specializujete?” nevydržím už zvědavostí, koho jsem tak zaujala a proč? Poznal na zastávce, že kulhám? A už si brousil v kapse skalpel na výměnu kyčelního kloubu?

“Jsem neurochirurg,” odvětil skromně pán a pustil se do vyprávění, které jsem já, ani důchodce neměli šanci přerušit. Ale na svou obranu musím uvést, že jsem se o to dvakrát či třikrát pokoušela.

Starší pán zareagoval pouze, když zaslechl slovo operoval. Poté hned prohlásil: "Začalo mě všechno bolet!"

Obohacena o informace, proč jezdí neurochirurg autobusem, co si vozí v batohu, kdo je jeho manželka, jaké koření a na co bychom mohli používat, co je dobré na klouby, jsem vystupovala z autobusu. Ale přeci jen, když jsem sledovala odjíždějící autobus, mísily se ve mě protichůdné pocity.

"Neměla jsem přeci jen požádat muže o kontakt? Doktor se hodí. A zvlášť v mém věku."

Ale čím víc se autobus ode mně vzdaloval, tím se můj mozek, nervy i mícha cítily ve větším bezpečí.