zuzana šišková
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych pouze doplnila kaleidoskop doby o střípky, které uvízly v paměti jedné skoro třináctileté holky. Střípky, které se čas od času zablýskly v běhu dalších let a byly určitou korekcí při utváření vlastního názoru.
zuzana šišková
Nepotřebuji společnici, přesto ji mám. Úpornou vlezlou společnici, které se nelze zbavit. Manipuluje s mým životem dlouhá léta. Je nehezká. Dalo by se říct ošklivá, a přesto sebevědomá.
Když jsem chtěla začít psát povídání o svých radostech a ukládala dokument k psaní na pokračování, bylo třeba jej pojmenovat. A ejhle, vykouklo na mě slovíčko „seniorské“. Zamýšlím se, jsem já už senior? Hlava se vzpouzí, ale tělo už už chce přikývnout.
Zamyšleně sedím a dívám se na fotografii ve zvláštním rámečku. Na bílé zdi je již mnoho let a je součástí mého života. Příběh této fotografie zná jen velmi málo lidí. Ostych ve mně se brání příběh vypovědět a přeci někde hluboko v sobě cítím, že by její příběh měl být sdílen.
"Mých 30 let"? Usmívám se, když řeknu větu "Mých 30 let".Je to téměř polovina mého života. Ta lepší polovina.
