Vánoční pohoda

Před letošními svátky jsem nabyla dojmu, že tentokrát asi naše Vánoce budou jiné, než obvykle. Začalo to dva dny před Štědrým dnem, když dědeček zasadil stromek do stojanu a já odjela koupit kapra.

Na parkovišti u obchoďáku jsem našla jedno z posledních míst. Teda kroužit kolem a čekat, až se něco uvolní, by mě nebavilo. Trochu jsem nakoupila, hlavně jsem chtěla ještě jednu veku na chlebíčky a rozpustnou kávu. Ta mi totiž došla a na zrnkovou, co pije dědeček, už jsem si trochu odvykla. No a pak jsem koupila už jen venku u stánku kapra a rychle s ním jela domů.

A jen jsem vyjela, koukám, že za mnou jedou policajti a já jsem z toho měla špatný pocit, protože ten výfuk u auta je opravdu trochu hlučnější a taky mi občas nesvítí levé zadní světlo... Dobře mířenou ranou zase naskočí, asi špatný kontakt, ale že bych měla chuť se kvůli tomu s někým dohadovat? Vepředu je to v pořádku, no ale vzadu to přes den snad není předepsané, ne? Říkala jsem si, že jestli mě zastaví, bude to poprvé v životě, opravdu mě ještě nikdy v autě nestavěli. A to už mám řidičák od osmnácti. Ale nic se nestalo, prostě jenom jeli za mnou a když jsem odbočila doleva z hlavní, pokračovali rovně dál. Uff, to jsem si oddechla.

A než jsem se vrátila domů, dědeček už měl stromek ozdobený. Kdysi dávno, když byl náš syn ještě malý, jsme ho zdobívali spolu, ale teď už jsem to léta letoucí dělala já sama. Takže další "poprvé".

I kapr, co jsem ho dovezla, byl tím největším kaprem, co jsme kdy měli. Loňský měl 2,70 kg, ten letošní vážil 3,90 kg a co jsem platila, to jsem radši honem zapomněla! Sice jsem se ptala, jestli mají nějaké malé, ale vysmáli se mi, že prý ani náhodou. Že jsou všichni od tří a půl kila výš. Neměla jsem chuť se dohadovat a tak co mi hodil pan prodavač na váhu, to jsem vzala. Doma jsem pak samozřejmě čekala, že budou nějaké řeči, tak jsem hned od dveří hlásila: "Hlavně se mě, prosím tě neptej, jestli neměli většího. Měli, všichni byli větší a jestli byl nějaký menší, dobře se v kádi schovával." Vana už byla napuštěná a tak jsem tam toho Moby Dicka vypustila, ať si ještě chvíli poplave, než na něj dojde. Odpoledne jsem upekla dvě vánočky a byla jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál.

A Štědrý den jsme kupodivu prožili v klidu a pohodě. Že by to bylo tím, že jsem si o to letos požádala? Prozradím vám tajemství, tentokrát jsem totiž nic neponechala náhodě. Říkala jsem si, že moji dva nejbližší jsou manžel a syn. A já nevím, jestli dělám něco špatně, proč se mi jeden snaží dělat ze života peklo a druhý blázinec. Přemýšlela jsem si o tom a pak jsem tam nahoru vzkázala:
"Moc prosím, ať to vše, co se tady na mě stále valí, zvládnu. Ať jsou mé dny klidné a mohu je prožívat alespoň o vánocích se svými blízkými v lásce a pohodě. Děkuji"
No a světe div se, ono to zafungovalo!

Takže na Štědrý den v poledne přivezl syn vnuka Péťu. Přes den by se sice člověk měl postít, ale Péťa řekl, že se bez zlatého prasátka klidně obejde, že má hlad. Udělala jsem tedy všem třem klukům, dědovi, synovi a vnukovi oběd - hranolky a steak z tuňáka. A měli po prasátku...
Ale i večeře všem chutnala a před půlnocí nás syn všechny odvezl na půlnoční mši do kostela. Opravdu všechny, i s dědečkem!!! Ten sice odešel asi v půl desáté spát, ale domluvil se s vnukem, že ho dojde vzbudit. Byli jsme tentokrát jen přes kopec ve Verneřicích. Kostel Sv. Anny byl totiž letos v létě, po dlouholeté opravě a taky dlouhých tahanicích, konečně otevřen. Trvalo to spousty let, nadarmo se asi neříká: "bylo tam práce, jako na kostele ". Je pravda, že jeho rekonstrukce zřejmě úplně neodpovídá tomu, jak původně vypadal a nová okna, zasklená šestihrany zasazenými do olověné sítě, místo původních čtyřhranných tabulek z foukaného skla, jsou sice hezčí, ale památkaři byla označena jako paskvil. Nic to ale nemění na skutečnosti, že na půlnoční byl ten "paskvil" plný lidí.

Druhý den, na Boží hod vánoční byl sice mráz ale krásně modro a svítilo sluníčko. Po návratu z půlnoční a pod dojmem z celého Štědrého dne kdy jsem usnula asi ve tři, bych ráno asi mohla ještě v posteli zůstat, ale kupodivu jsem měla už v sedm hodin dospáno. No a taky jsem musela po osmé dojít nakrmit a vypustit slepičky. Bylo jasné, že do mrazu se jim asi nebude ven moc chtít, ale to už jsem nechala na nich. Jo a na té půlnoční, na které jsme letos byli všichni, to bylo opravdu moc hezké.

Doufám, že ta sváteční pohoda nám vydrží nejmíň do tří králů a vám všem to přeju také. Samozřejmě i s tím obligátním přáním zdraví a štěstí v novém roce.

Vánoční pohoda

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více