Zápisník starého muže: Pacient

Přijeli příbuzní na chalupu v Beskydech s malou holčičkou. Kromě ní se jiné malé dítě tou dobou v rodině, ani v okruhu přátel, už nevyskytovalo. Byl tedy důvod si jej užít. Jenže takové dítě má mnohem větší výdrž než dospělý člověk. Dopoledne to ještě šlo, ale po obědě už jen silou vůle.

Pomohl spásný nápad. Přinést velkou krabici, v níž byly odložené hračky, některé ještě po předchozí generaci. A tam byl skutečný poklad. Míněno z pohledu dítěte. Třeba hračka pokladna, takové byly ve všech obchodech a holčička je znala. Teprve až po dlouhé době se mi ze hry na nakupování v obchodě podařilo vyvázat se poukazem na bezkontaktní platby v samoobslužné prodejně.

Ale v krabici bylo též vybavení lékaře. Stetoskop, injekční stříkačka a teploměr. Byl jsem prohlášen za pacienta. A hned jsem se sám diagnostikoval za těžce zraněného a že musím ležet. Čehož hned využil a zaujal polohu vleže na zahradní lavičce. A paní doktorka mě vyšetřila tím stetoskopem, změřila teplotu, aplikovala jako injekci a napojila na monitor. Kde to viděla netuším, ale zručně uvázala provázek od té krabice mi na prst a druhý konec na jakýsi předmět připomínající displej.

Tak jsem si hověl v leže na lavičce, byl ošetřen, zakryt velkým kusem papíru a ještě kusem hadru a pečlivě opečováván hodnou zdravotní sestřičkou. Byl jsem na sebe hrdý za nápad jak se věnovat dítěti a přitom se moc neunavit! V dobrém rozmaru jsem ještě prohodil, že ležící pacienty je třeba nějak zabavit. Třeba něco číst nebo jim vyprávět.

„Já číst ještě neumím, ale pohádky ti budu vyprávět!“

Podcenil jsem ji a ona spustila kafemlejnek směsi pohádek. Kousek z jedné a na to navázala úryvek z jiné pohádky, pak přeskočila na jinou a pak zase kousek z jiné nedokončené. Mi to nevadilo, ty novější jsem stejně vůbec ani neznal. Hlavně, že jsem ležel, v pohodě odpočíval a ona byla zaměstnána vyprávěním. Co více bych si mohl přát? A ona mluvila a mluvila, čas plynul, a konec v nedohlednu.

Jenže zahradní lavička moc pohodlí neposkytuje. Je tvrdá a tlačí. Rafinovaný nápad s ležením se po nějaké době už nejevil jako nejlepší. Moje sdělení, že už jsem se uzdravil, bylo striktně odmítnuto. Jsi pacient a pacient má ležet! Tak pacient ležel, trpěl a vymýšlel jak dál.

Po dlouhé době vyšla ven matka holčičky. Spása! Prohlásil jsem ji za paní primářku a navrhl konzultaci s ní. Návrh prošel, paní primářka pochopila a nařídila rehabilitační cvičení. Napřed lehkou chůzi po zahradě a pak, že bych mohl donést dřevo na topení. Jenže to bylo třeba napřed naštípat.

S radostí jsem se chopil nového úkolu a z opatrnosti doporučil holčičku přemístit dál na bezpečnější místo, aby nepřišla k úrazu. Nebyla tím nadšená. Ale nový podnět, že uvidí jak se zatápí v klasických kamnech ji zaujal a šla se na to podívat.

Osaměl jsem a v paměti se mi vybavil obrázek. Na něm byl pohádkový drak, polomrtvý a zničený, jak se namáhavě souká z jeskyně a praví: „Děkuji ti statečný jinochu, že jsi mě osvobodil od princezny.“

Zápisník starého muže: Pacient

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více