Stalo se jednoho z nejžhavějších dní tohoto léta. Cestou z práce jsem po celkem snesitelném prostředí v metru doufal, že budu mít kapku štěstí a na Černém Mostě narazím na klimatizovaný autobus, který mě doveze až domů.
Hm, smůla. Žádný chládek, naopak horko ještě větší než venku, zřejmě znásobené přestávkou na slunku na konečné. Chudák šofér a s ním chudáci my cestují. Ale což, však jsme zvyklí, my i on. Nastoupil jsem jako jeden z prvních a usedl k okénku s tím, že si na chvilku od všeho odpočinu. Nebudu číst, ani luštit, budu jen tak bezmyšlenkovitě koukat ven a možná si u toho i maličko zdřímnu. Jen pozor, abych nepřejel.
„Dobrý den, mohu?“ otázala se právě přišedší dáma, já tak nějak automaticky přikývnul a ona zaujala místo vedle mě. Věkem tak pětapadesát, ve tváři ustaraná a čelo lehce orosené. Ostatně, kdo by ho toho dne neměl.
A hlavně tělnatá. Hodně prostorově výrazná. Nemám nic proti plnoštíhlým dámám, však snad už každý tady ví, že se mi takové ženy líbí a že pro ně mám slabost. Když si k vám přisednou v autobusu, tak trochu přetékají na vaši stranu a příjemně měkce hřejou. Opravdu je to hřání příjemné i v tomhle hicu? Nu což, pořád je to lepší než kostnatá s pichlavými lokty.
Zvolna jsme se rozjeli, měkké hřání mé sousedky mi kupodivu nevadilo, naopak mě posunulo do stavu mezi spánkem a bděním. Občas jsem zaregistroval nějaký obrázek zvenku za oknem, který se mi vzápětí prolnul do mikrosnu.
„Pročpak asi támhleten chlapík na chodníku tolik pospíchá?“ optalo se mé vědomí. „Protože má za manželku vodní žínku a chvátá domů, musí jí doplnit vanu chladnou vodou, aby mu nelekla horkem, koukej,“ odpovědělo mi podvědomí a ukázalo mořskou pannu s ploutví místo nohou. „Chlapík je holt starostlivý, určitě má svou vodní žínku strašně moc rád,“ dodalo vědomí poté, co jsem se z mikrosnu vytrhnul.
„A jakápak snový obrázek přijde teď?“ Byl jsem v duchu zvědavý.
„Žádný! Crrr! Crrr!“ Odpověděla mi realita, ztvárněná hlasitým vyzváněním telefonu mé měkce hřejivé sousedky. Hlavou mi bleskla naděje, že její rozhovor bude krátký a já budu moci dřímat dál. Leč nestalo se tak.
„Ahoj, tak jak jsi dopadnul?“ Vím, že cizí hovory se poslouchat nemají, leč hovoří-li vám někdo pár centimetrů od hlavy, máte výmluvu. Jakou? Prostou, uši nemajíce víček se zavřít nedají. Nezbylo mi tedy, než spekulovat, do čeho asi tak mohl ten na druhé straně dopadnout. Do písku v doskočišti? Nebo na chodník na ulici po přijímacím pohovoru? A kdo to vlastně je? Manžel? Tatínek? Jiný příbuzný nebo třeba jen známý?
„Aha, opravdu je to tak vážné? Tak to mě moc mrzí. Každý týden na kontrolu? A bolí tě to hodně?“ pokračovala dáma poté, co se jí dostalo odpovědi. Takže žádné doskočiště, ani přijímací pohovor. Tohle je mnohem horší, nějaká nemoc nebo zranění.
„Vem si ten růžový prášek, ten ibalgin... Prázdná krabička?... Další je dole v lékárně, zvládneš schody?... Ne tam, v té druhé poličce... Máš?... Ne, ne, víc nalevo... Sláva, tak ho pořádně zapij.“ Paní teď mluvila přerušovaně, jak ten na druhém konci plnil její pokyny. Hlas měla ustaraný, bylo znát, že s ním soucítí a bojí se o něj.
Chvilku ho poslouchala a poté pokračovala: „Karle, ne, nic nedělej, nech to na mně, lehni si a odpočívej. Já se ještě stavím nakoupit a v lékárně, dorazím domů nejrychleji, jak to bude možné. Tak zatím ahoj a drž se.“
Paní schovala mobil, povzdechla si a jen tek tiše, zřejmě bezmyšlenkovitě zašeptala sama pro sebe slovo manžel.
A já měl rázem po podřimování. V mikrosnu jsem před chvilkou viděl fikci, jak chlapík spěchá domů, aby se v nesnesitelném horku postaral o svou vodní žínku. Jenomže tohle? To není žádná fikce. Žádný mikrosen. Tohle je skutečnost. Tvrdá realita, přátelé. Tělnatá měkce hřející paní po mém boku se bojí o svého Karla, protože je nemocný nebo zraněný. Pospíchá, musí mu ještě nakoupit a kouká být už, už doma, aby se o něj postarala. Proč? No asi proto, že ho má ráda a oni dva k sobě prostě patří.
Spoj zvolna brzdil před mou stanicí a já se ozval: „S dovolením, prosím, budu vystupovat.“
„Samozřejmě, prosím.“
„Děkuji vám. Mějte se hezky. Na shledanou.“
Člověk má spoustu možností, jak poděkovat, popřát hezký den a rozloučit se. Může to otráveně vyštěknout a zamračit se u toho jako čert. Případně to říct bez jakéhokoli emočního zabarvení a zatvářit se bezvýrazně jako leklá ryba. Anebo? Prostě se pokusit do toho všedního sdělení vložit pochopení, účast, naději a pohlazení slovem.
„Já děkuji,“ odvětila ta paní s krásným srdcem.
Vystoupil jsem, bylo sice stále vedro k padnuté, ale já už ho nevnímal. Co je to nějakých pětatřicet stupňů? Prkotina. Myslel jsem stále na tu paní a říkal si, co jí asi tak doma čeká. A přitom jsem děkoval bohu i osudu za zdraví všech lidí, kteří jsou mně, nám, vám nějakým způsobem blízcí.
Pošlete odkaz na tento článek
V dobách, kdy ještě dodávky nebyly a kominíci pěšky od domu k domu chodili, žil byl kominík Albín. To jméno mu dala maminka po panu…
„Ty máš ale kliku, představ si, že chybělo málo a měl bys teď před sebou místo mě příšeru se zafačovanou hlavou, s nohama, rukama v sádře a…
Zdeňka jsem si nedokázala nikam zařadit. Nepatřil ani do skupiny rádoby alfa samců, kteří se napřed kasají, jací jsou v posteli mistři…
„Paní Maruško, měla bych k vám obrovskou prosbu. Myslíte, že byste byla tak laskavá a pohlídala nám s Frantou přespříští víkend naší…
V naší Kočičí Lhotě otevřeli před časem s velkou slávou ordinaci praktického lékaře. Jsme celkem velká vesnice, a tak páni radní usoudili,…
„Maruško, seď, ani se nahni, neotáčej se a pro jistotu zavři obě oči,“ požádal jsem naléhavým hlasem svou okulibou cukrárenskou kamarádku,…
Je mnoho tváří jara, ale letošní jaro je pro mne jedno z nejhezčích. Podotýkám, že možná ne jen pro mne. Jsem (starší) žena, které letošní…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či jen bohapusté náhody, ale při čtení této výzvy, zadání či námětu k…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit, ale nechápu, proč se senioři mají lišit od ostatní populace. Víte, ještě když…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu chvíli bylo pouze mým zbožným přáním. Ve skutečnosti jsem uklouzla po…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou ženu středního a vyššího věku, platí to dvojnásob. To je zásada, které se…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš,“ ubezpečovala mě moje kamarádka Pavlína.
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám. Sedím v kanceláři správy sociálního zabezpečení a poslouchám z telefonu…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy až do Roudnice. Vlakem a rád. Smuteční řečník začal monotónně mluvit. Lidé se…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v telefonu. „Ne, fakt to nejde. S mou nohou bych to nezvládla.“ „To je škoda, víš jak dlouho…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím věkem jsem si blbé dny zakázal. V pětasedmdesáti je člověk rád, že ráno…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě nevstanu, protože určitě ještě nemám ve schránce předplacené noviny. Jenže…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na letní čas, protože se k ránu stejně budím, pokud je sluníčko. Přímo bych…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě. Samozřejmě, že dům se zahradou nese s sebou starosti, ale s tím jsem do…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu turistů a hlavně peněz spoutané, přistaví se tobogány a nesou vznosný název…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát, protože nikdo z rodiny, široko daleko zpátky, se takového věku nedožil. Moje…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou kytarou na krku a černým kloboukem na hlavě. Jako klaun. Na sále tanečním s…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o život. V neděli jsem se vrátil z dovolené na Slovensku. Někteří nad ní i…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh trochu jiný, ale jedno máme všichni společné. Jednou přijdeme a jednou…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek, koberec a vymalujeme. Od vás potřebujeme, abyste z vnitřků skříní vše…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v Českých Budějovicích po Piaristickém náměstí blonďatá tříleťačka. Vyhlížela…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let. Jsem nerozhodná, mluvím mizerně anglicky. A jsem mistr v představách,…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře, kteří nejsou zralými ženami, aby si dobře rozmysleli, zda budou…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku.…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký prsa nenadělila, a já tím pádem zřejmě přišla o mnohé milostné příležitosti.
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové předpovídali velké deště, ale netušili jsme, že to bude opět apokalypsa. Před…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na pomoc lidem postiženým povodněmi, rozzlobily se. Syn řekl, že bych neměl…
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha.…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i opečovávané - o těch zanedbávaných nemluvě - součástky našeho organismu,…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři stoly sražené čelem k sobě. Dorazila jsem první, pojedla snídani a…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do zaměstnání dávno nedocházím, ženu mám tolerantní, a tak mě rozhodí jen…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o covidu, tak aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat situaci, vynořila se mi z…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou vše dědili. Těmito slovy zdůvodnil manžel nápad, že majetek přepíšeme na…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy se totiž předhánějí, která je zorganizuje lépe. K dokonalosti jim sloužím…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině vyžaduje provedení na dentální chirurgii. Následovalo objednání se, nějaký…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora, navštěvuje nejrůznější akce a kurzy, my jsme se s manželem z velkoměsta…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři, vyzvednutí zásilky, čekání na servisního technika a večerní opětovné a…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí, snad bájným Ikarem počínaje, až teprve bratři Mongolfierové zabodovali…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak. Já nejsem výjimkou, jak jsem se mockrát přesvědčila.
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky Repechy, a to v roce 1959.
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve Frýdku-Místku. Plně jsem pochopila rčení: Starý strom nepřesazuj. Jenže Osud nám…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
-
Fotbalová tipovačka
-
Kvíz i60 - 18. týden
Stárnutí. Všichni se mu snažíme čelit, ale nikdo mu nezabrání. Víte, co se děje s tělem během…
- Foto dne