Nejsem jedna z 100 000, jsem jedna z 90% aneb Kajícná omluva

Zde je moje přiznání omylu, o němž jsem si myslela, že je pravdou. Leze to ze mě jak z chlupaté deky... budu to muset vysvětlit malinko obšírněji.

To si tak běžíte životem a najednou zjistíte, že neběžíte, že kráčíte, občas ještě svižně, ale spíš tak nějak zpomalujete. Rádi byste běželi, moc rádi, ale tělo se brání. Já jsem docela dlouho dělala jakoby nic, nechtěla jsem si přiznat, že mě tady bolí, tady píchá, sem tam sotva lezu. Když bylo hůř, prášek to spravil. Jenže čas nezastavíš, čas na rozdíl od nás běží pořád stejným tempem.

Prvního května jsem vylezla na Říp. Říp není žádná velehora, je to jen takovej kopec, ale mě po cestě dolů začalo víc než obvykle bolet levý koleno, a vůbec celkově nohy. Během května jsem furt někam jezdila a chodila, a k levému koleni se přidalo i pravý. Podezírala jsem lék na cholesterol, který jsem začala brát ke konci dubna. Bedlivě jsem prostudovala příbalový leták a diskuze na internetu, a bylo mi to jasné. Za moje potíže může statin, obsažený v léku! Lék jsem po poradě s paní doktorkou vysadila a opravdu, po pár dnech bolesti polevily. No jo… jenže jsem těch pár dnů nikam nelezla, ani v divadle jsem neměla službu.

Viník byl nalezen a otrnulo mi. Prostě jsem se začala chovat jako by mi bylo dvacet, musela jsem být všude a nožky začaly protestovat, a to tak, že jsem po pár dnech bolestí nemohla vůbec chodit.

Co čert nechtěl, jeli jsme se smíšeným sborem na pět dnů do Polska na festival. Kromě not jsem si napakovala do kufru léky proti bolesti. Zkrátím to… zájezd byl pro mě utrpením.

Už jsem věděla, že viníkem rozhodně není statin, ale nějakej zatracenej problém, nad nímž jsem zavírala oči nejen poslední dva měsíce, ale několik let tomu nazad.

Na interním oddělení na Bulovce mi projeli žíly a cévy. Nic. Lymfy taky v cajku. Zbývala ortopedie. Pan doktor specialista na kolena mi po důkladném vyšetření oznámil diagnózu: artrózu 3. stupně v obou kolenou. Ufff…

Přiznám se, že mě to rozhodilo; takovou nemoc mají přece sportovci a starý lidi! Sportovec nejsem, takže jsem prostě stará.

I zasedla jsem k počítači a jala se zjišťovat, co tam píšou o artróze. A vězte, že to bylo poučný počteníčko.

Cituji:

Artróza je nejčastější kloubní onemocnění, postihující v generaci padesátiletých až 80% obyvatelstva a s přibývajícím věkem její nárůst stoupá až na 90%.

Počet lidí nad 50 let se v následujících 30 letech zdvojnásobí a stejně tak i počet lidí s artrózou.

V této souvislosti se hovoří o onemocnění pohybového aparátu jako o epidemii 21. století…

MUDr. Jiří Musil, PRAGOMED

...bylo toho na internetu mnohem víc, jako kupříkladu že neexistuje lék, a že nemám jíst brambory...

Optimistické čtivo, co? Můj ortopedický pan doktor mi bude aplikovat kyselinu hyaluronovou a plazmu, vyrobenou z mé krve. Nic jinýho mi prý už nepomůže. Ani se neptejte, kolik taková léčba stojí. Budu muset do smrti pracovat a doufat, že do divadla dolezu.

Měla jsem v plánu celé prázdniny někde courat. V mém věku je směšný plánovat... jsem zjistila. Kolena bolí jako mrchy, na první injekci jdu 2. července a na další pak v srpnu.

Abych nezakončila moc pesimisticky; jsem fakt ráda, že mám žíly a cévy v cajku, a že nejsem odsouzena k nošení kompresních punčoch. Taky mi může být útěchou, že 90 procent lidí v mém věku má stejný problém, ale že bych z toho byla radostná, to teda nejsem.

Tímto se omlouvám lékům na cholesterol, že jsem z nich učinila původce mých potíží. A teď se zvednu od klávesnice a odkulhám pro prášek na bolest, abych mohla jít na zdravotní procházku kolem baráku, protože pohyb je nezbytný.

Nejsem jedna z 100 000, jsem jedna z 90% aneb Kajícná omluva

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více