Kdo nic neočekává je šťastnější. Ve vztazích to platí dvojnásob

Podívej, co všechno pro tebe dělám. Vděčnosti se od vás nedočkám. Aspoň poděkovat byste mi mohli. Lidé, kteří říkají takové věty, si zpravidla komplikují život přehnanými očekáváními. Spokojenější jsou ti, kteří dělají to, co uznají za vhodné, ale obdiv, úctu a díky za to slyšet nepotřebují.

Díky. Jsi úžasná. Nevím, co bychom si bez tebe počali. Podobné věty každému udělají radost. Ale není dobré je očekávat a být zklamaný, když nezazní. Pošramocené vztahy mezi blízkými velmi často vznikají z nenaplněných očekávání, z pocitu, že člověk se může pro druhé roztrhat, ale nikdo to neocení.

„Celé dopoledne jsem chystala oběd a představ si, že přijeli, vybalili se a hned jeli na nějaký výlet, který měli domluvený se známými. Oni vůbec nechtěli jíst. A já tím strávila tolik času,“ popisovala nedávno osmašedesátiletá Iva své sousedce víkendovou návštěvu syna s rodinou.

„A byli jste domluveni, že bude oběd?“

„To samozřejmost, že když přijedou bude oběd. Jenže oni si ničeho neváží, utrácejí zbytečně. Místo aby byli rádi, že se u mě můžou najíst, dali si prý něco s těmi kamarády v restauraci. No chápeš to?“

„Tak když tak byli domluvení, tak chápu.“

„Ale to je tak pořád, ničeho si neváží.“

„Tak jim nic nenabízej, nečekej vděk. Ať si řeknou, co chtějí. Když neřeknou, nic nechystej.“

Většina lidí se ovšem chová podobně jako Iva. Mají pocit, že okolí musí ocenit jejich neutuchající snahu pečovat, vařit, pomáhat, radit, organizovat. A když neslyší slova díků a uznání, jsou zmatení, ukřivdění.

„Ať jste rodiče nebo dospělé dítě nebo jste v obou rolích, máte moc dělat vztahy harmoničtější. Abyste toho dosáhli, musíte udělat jednoduchou věc – snížit svá očekávání,“ uvádí sociolog Arthur C. Brooks, autor několika knih, které se zabývají mezigeneračními vztahy. Tvrdí, že největším zabijákem dobrých vztahů je touha po dokonalosti, velká očekávání a pocit křivdy, pokud nejsme za své snažení chváleni.

„Mnohdy dochází ke střetu pýchy. Někdo je zvyklý něco dělat navyklým způsobem, je přesvědčen, že to dělá správně, je sám na sebe pyšný a nechápe, proč okolí jeho nadšení nesdílí. Považuje to za osobní odmítnutí“ vysvětluje.

V tomto směru nehraje roli věk, vzdělání či společenské postavení. Pocit, že mu okolí není dostatečně vděčné za to, co dělá může mít dvacetiletá slečna, která vnucuje babičce jídlo, na které dotyčná není zvyklá a cítí se ukřivděná, když ho proto odmítá, stejně jako osmdesátiletá dáma, která plete vnukovi další a další čepice, on je odmítá nosit a ona to považuje ze urážku.

Jenže svět se mění a s ním i společenské normy. To, co jedna generace považovala za správné a důležité, generace následující třeba vůbec v životě nepotřebuje. A naopak.

Zajímavou proměnu společenských norem a s nimi spojených očekávání nedávno naznačil průzkum společnosti STEM. Vyplynulo z něj, že téměř dvě třetiny dotázaných ve věku mezi pětačtyřiceti a devětapadesáti lety necítí povinnost pečovat o vnoučata. Uvedli přímo, že podle nich babičky a dědové tuto povinnost nemají. Častěji to tvrdily ženy.

A přesně toto téma se nedávno stalo spouštěčem sváru v jedné rodině.

Takto situaci líčí pětatřicetiletá Veronika: „Děláme pro mámu první poslední. Co ovdověla, volám jí každý den, ptám se jak se má, jestli něco nepotřebuje. Tvrdí, že ne. Říká mi, že se o ni příliš starám, že musí žít svůj život. Takže já se starám, snažím se, ale když potřebuju, aby pohlídala moje dcery, ona se vymlouvá, že něco má. V poslední době pořád něco má. Našla si kamarádky, chodí do kurzu španělštiny. To je fajn, ale přece na prvním místě by měla být rodina. My jsme tady pro ni a očekávala bych, že nám to bude chtít vrátit, pomoct nám.“

Jenže její máma to vidí poněkud jinak. „Nechci být na dceři závislá a už vůbec necítím povinnost se jí za zájem nějak odvděčovat. Já jsem se o ni starala celý život. Pořídila si děti, tak ať se o ně stará taky. Je něco jiného, když jsou holky nemocné, když se něco děje. Jistěže jí vždy ráda pomůžu. Ale cítím z ní, že si myslí, že když mě jedno odpoledne navštíví, jsem povinná jí další den hlídat děti, aby mohla s kamarádkami do kavárny. Doslova mi řekla, že ode mě očekávala větší zájem,“ vypráví.

„Norma, která říká, že starší generace má obětovat vnoučatům svůj volný čas, není u této skupiny široce přijímána. Je to ukázka proměny pohledu na stáří a posunu dříve běžných zvyků,“ komentovala průzkum socioložka Jana Hasmanová Marhánková.

Velká očekávání ve vztazích se vlastně nijak moc neliší od velkých očekávání, které mají děti o Vánocích. Je to podobné, jako když si někdo vysní, že bude mít pod stromečkem to či ono, nakonec to tam nenajde a cítí se být zklamaný, ukřivděný, podvedený. Ale když tam člověk nic moc nečeká a nakonec tam objeví něco, čím se darující přesně trefil do jeho vkusu, je to radost.

Hodně lidí si v poslední době zvyklo říkat, že žádné materiální dárky nechtějí, že od Ježíška nic neočekávají. Možná by bylo dobré, kdyby se takto naučili uvažovat i ve vztazích. A u vztahů mezigeneračních to platí dvojnásob.

Kdo nic neočekává je šťastnější. Ve vztazích to platí dvojnásob

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více