Mirek (74 let): Děti se rozhodly, že budou rozhodovat o mých financích

Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na pomoc lidem postiženým povodněmi, rozzlobily se. Syn řekl, že bych neměl rozhazovat peníze. A pak mi přišli oznámit, že by se rodina o veškerých výdajích měla radit společně.

Můj příběh je tak trochu k smíchu, i když je smutný. Rozhodl jsem se s ním podělit tímto způsobem, protože nikomu ze svých kamarádů nechci říct, co mě potkalo. Potřebuju se svěřit, ale ne nikomu, kdo mě zná. Protože by lidé řekli, že jsem pitomec, který špatně vychoval své děti.

V devadesátých letech jsem měl štěstí, podařilo se mi vydělat peníze. Zainvestoval jsem, vedl jsem pak v průběhu let několik menších firem. Jsem finančně zabezpečený. Mám svůj dům, chatu, můžu si dovolit vyjet si k moři, zajít na dobré jídlo. Nic víc nepotřebuju. Mám odloženo dost peněz na dobu, kdy na tom třeba nebudu dobře, abych si mohl zaplatit péči.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuju, že jsem měl v životě štěstí. Žena zemřela, když jí bylo šedesát a já si od té doby vážím každého dne a každý den si na ni vzpomenu. A přitom si říkám, jak by měla radost, že svítí slunce, že nám na zahradě rozkvetla magnolie, že zčervenal javor. Chci si život užívat, ale zároveň pravidelně přispívám na charitu, přesněji vybírám si projekty a spolky, které dělají charitu, jež je mi něčím blízká. Nemluvím o tom, je to moje věc, se ženou jsme to dělali a vím, že by byla ráda, že v tom pokračuji.

S dcerami jsme mluvili o katastrofě, která postihla sever Moravy a já mezi řečí zmínil, že jsem na pomoc postiženým povodní poslal nějaké peníze. Řekl jsem i částku. Uvědomil jsem si, že se dcera tvářila divně. Další den volala druhá dcera a ptala se, jestli je to pravda. Cítil jsem, že ani jí to není po chuti. Měl jsem z toho velmi divný pocit. Obě jsou rovněž slušně zabezpečené, mají dobrou práci, oběma jsem kdysi výrazně přispěl na bydlení.

No a pak se ohlásil syn. Přišel a začal vyzvídat, jestli mám závěť, komu chci co odkázat. Bylo to víceméně v legraci, máme takový drsnější humor, ale tentokrát jsem cítil, že je za tím skutečný zájem. Pak řekl něco ve smyslu, že by rodina měla mít navzájem přehled o financích, že mi doporučí finančního poradce, který se těmi mými probere, nastaví vhodné strategie.

Zarazil jsem ho. Celý život jsem s penězi uměl zacházet. Kdyby ne, neměl by se on ani jeho sestra tak dobře, jak se mají. A teď, na stará kolena, je opravdu jen moje věc, co se svými penězi dělám. I tak jim po mně hodně zbyde.

Říkal, že to myslel dobře, ale cítil jsem, že je naštvaný. Pak se začal vyptávat na mé příspěvky na dobročinnosti. Začal mi líčit různé případy, kdy byly dary zneužity, hledal v mobilu články o podvodných charitách. Byla to nevýslovně trapná chvíle. Připadal jsem si, jako by mě považoval za dementního. A zároveň mě děsilo, kde se v mých dětech vzala taková chamtivost, lakota. Vždyť jsme je s manželkou vychovávali úplně jinak.

Pak přišly dcery. Začaly mi líčit, jak různí podvodníci cílí na staré lidi, jak jim luxují bankovní konta. A že je napadlo, že by nebylo špatné, kdyby měly přehled o tom, co se děje na mém účtu, že to jde nastavit tak, aby se tam mohly přes internetové bankovnictví podívat, kdybych o to v bance požádal.

Nic jsem na to neřekl. Zaskočilo mě o tak, až jsem mlčel. Děti mě chtějí kontrolovat, kolik utrácím. Vadí jim, že jsem poslal peníze lidem, kteří přišli o všechno. To je pro mě hodně špatná zpráva a vlastně nevím, jak se zachovat, co dál.

Z deprese mě nakonec vyvedla vnučka, která mi řekla, že s kamarádkami ve škole pořádají sbírku na zakoupení čisticích prostředků pro vesnici, kde žije babička jedné ze spolužaček a má povodní zničený dům. Tak jsem jim přispěl. A získal jsem pocit, že to s mladou generací vůbec není špatné, jak často slyšíme.

Ale ten hořký pocit z toho, že si mé děti nárokují právo kontrolovat, co dělám se svými penězi, poučovat mě a posílat na mě nějakého finančního poradce, je hodně silný.

(Autor, jehož text byl redakčně upraven, si nepřál uvést celé jméno, ale redakce ho zná. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

Mirek (74 let): Děti se rozhodly, že budou rozhodovat o mých financích

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více