Téma: stárnutí
V mládí byla má představa dožít se osmdesátky. Bylo mi padesát. Veliká oslava. Tehdy jsem si uvědomil, že většinu života jsem si již odžil. Co takhle ještě 20 let aktivního života? To by šlo.
Jindřich Berka
Žiji v krásném „bílém“ městě v Opavě, ve městě Bezručově. Každý měsíc jezdím za maminkou do Přerova. Asi 80 km vlakem. Má letos 89 let a ještě je s pomocí sestry soběstačná. Má základní vzdělání a přirozenou inteligenci. Pořád jí to myslí. Žádná demence nebo velké zapomínání.
Život plyne jako voda, den po dnu ubíhá a najednou člověk zjišťuje, že je zase o rok starší. Dny nové nepřinášejí jen události radostné, ale i kruté.
Tak, jak postupuje čas, ubíhají nám léta a člověk stárne. A je, bohužel, stále méně událostí, které nám pozitivně ovlivňují život. Spíše se množí události, sice významné, ale mající většinou více, či méně negativní charakter. To je neúprosná realita života.
Samozřejmě, pokud se ji dožiji. Nebál jsem se padesátky, šedesátky ani sedmdesátky. Bojím se, ale osmdesáti. Proč? Myslím si, že to zkrátí mé aktivity a můj život bude omezen. Výkonností, ubyde sil a zhorší se rapidně zdraví.
„Haló, záchranka? Můj devadesátiletý otec je v bezvědomí, prosím přijeďte co nejdříve,“ volal jsem na stopadesátpětku tísňového volání. Záchranka přijela do deseti minut.
Žít co nejdéle ve zdraví – to je přání většiny lidí. Plní se jim jen z poloviny. Ve srovnání s předešlými generacemi sice žijeme déle, ale ten čas navíc prožíváme z velké části v ordinacích a v nemocnicích.
Ve stáří už nejde ani tak o dosažení nějakého konkrétního cíle, jako o tu cestu k němu. Nejde o to, co všechno se naučíš nebo kam až vystoupíš, ale o to, že se cestou učíš a že pořád jdeš.
Bolí mě nohy, bolí mě ruce. Ozvalo se stáří. Už jsem tady. Dobrý den. Co je na bolest dobré? Nejjednodušší je přece pilulka proti bolesti. Zapiji ji a je mi dobře. K čemu to vede? K závislosti.
