Zájem o koně jsem měla už jako desetiletá holčička, a rodiče mě proto zapsali k paní cvičitelce, která měla stáje nedaleko od našeho domu. Zpočátku mi koně přišli jako obrovská monstra, která budila respekt, ale brzy jsem si bez setkávání s nimi neuměla život představit.

Nejdříve jsem se o nich dozvídala mnoho zajímavého, jednoho menšího jsem si směla hladit a krmit ho, a v den, kdy jsem se poprvé rozhlížela ze sedla na jeho hřbetu, jsem byla štěstím bez sebe. A když mě paní cvičitelka poprvé za jízdu pochválila, byla jsem si jista, že nic krásnějšího v životě nezažiju.

Léta ubíhala, já byla již na koňském hřbetě jako doma, a po svých sedmnáctých narozeninách jsem mohla připravovat pro malé děti týdenní letní koňské tábory. Tehdy jsem to byla já, kdo svým malým posluchačům vyprávěl zajímavosti o těchto zvířatech a poté je vysazoval do sedel.
Celé to dopadlo tak, že jsem po osmiletém gymnáziu nastoupila na Českou zemědělskou univerzitu – a ve vyšších ročnících jsem začala číst mimoškolní odborné knihy, díky nimž jsem si ujasnila, jakou podobu by mělo mít v dalších letech moje soužití s koníky. Nakonec jsem po promoci a po absolvování vybraných kurzů složila odbornou zkoušku, díky níž jim mohu pomáhat bezbolestnou metodou zvanou manuální terapie. A s ní jsem prožila prozatím svůj nejdojemnější příběh, o který bych se chtěla s vámi podělit.

Začal tím, že mi jednoho dne zazvonil telefon, z nějž se ozval mužský, skoro až zoufalý hlas, který na mě během pár minut vychrlil příběh svého nešťastného koníka. Prý už několik let bojuje s opakujícími se epizodami dušnosti - aneb problémy s dýcháním (z čehož některé příznaky jsou podobné astmatu u lidí). Pan majitel vypočítával, kolik odborníků, přístupů a metod vyzkoušel, a že v nejlepším případě to pomohlo pouze dočasně. Koník navíc začal hubnout, ztrácel jiskru v oku a byl pouze v udržovací péči veterinárního lékaře.

Slíbila jsem pánovi, že se na pacienta přijedu následující týden podívat a udělám, co bude v mých silách. Když jsem vystoupila z auta, čekal na mě opravdu čtyřnohý zoufalec, který bojoval o každý nádech. Vedle boxu ležel inhalátor, který mu pan majitel pravidelně nasazoval - ovšem dle stavu zvířete bylo zřejmé, že inhalace příliš efektivní nebyla.

Koníka jsem terapeuticky vyšetřila a následně provedla jemnou, ovšem velmi efektivní techniku na podporu dýchacího aparátu. V první polovině ošetření koník dýchal velmi ztěžka a mezi žebry měl zřetelně namožené svaly. Když jsem se však dostala lehce za polovinu délky ošetření, nastal zlom. Koník se mi téměř vytrhl z rukou, začal se vehementně drbat v oblasti žeber (tím, že tato zvířata mají dlouhý krk, mohou se díky němu se na tomto místě poměrně snadno podrbat) a následně se celý pořádně oklepal. Já i pan majitel jsme se tomu zasmáli, ale já jsem pozorně sledovala, co se bude dít dál. Po oklepání koník začal spokojeně přežvykovat (to je asi jejich nejčastější projev spokojenosti a uvolnění), já jsem po kratičké pauze pokračovala v ošetření a nemohla jsem přehlédnout, že došlo k další změnám. Oko mého čtyřnohého pacienta bylo jasnější, dech přestal být tak namáhavý a celková atmosféra na místě se změnila ze zoufalé v nadějnou. Soustředěně jsem dokončila zhruba hodinové ošetření a jen co jsem dokončila poslední hmat, koník předvedl asi ten nejintenzivnější nádech a výdech, který jsem kdy u koně zažila a v němž byla cítit obrovská úleva.
Přesto jsem si uvědomovala, že nemáme vyhráno. Terapie byla evidentně zvolena i provedena správně, ale to ještě nezaručovalo trvalé zlepšení. Proto jsem šťastného a vděčného pana majitele poprosila, ať mi dá zpětnou vazbu a že v terapii můžeme pokračovat, případně ji na míru upravíme a koníkovi jsem „naordinovala“ čtyři dny volna, aby v jeho těle mohly započaté změny nerušeně probíhat.

O dva týdny později mi opět zvonil telefon a já s radostí poslouchala následující větu: „Nevím, co jste s ním udělala, ale je to úplně jiný kůň. Má tolik energie, že jezdím každý den!“ A následovaly dvě fotky, které onu proměnu potvrzovaly. Byl na nich opravdu úplně jiný kůň: žebra nebyla tak výrazná, jiskra v očích byla naopak přítomna a celkové vzezření těla bylo daleko více harmonické. Protože metoda, kterou používám, neslibuje zázraky, vysvětlila jsem panu majiteli, že tělo koníka bude v tomto výjimečném případu potřebovat podporu, aby si tak obrovskou změnu udrželo, takže ho pro jistotu občas navštívím. Rád souhlasil a mně se v ten večer krásně usínalo...

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
11 komentářů
Soňa Prachfeldová
Moc hezké. Vážím si každého, kdo umí pomáhat i léčit druhého. Ať jsou to lidé, či zvířata.
Dana Puchalská
Krásné a dojemné ... P.S. koně jsou úžasní a určitě si zaslouží tu nejlepší péči....
Jana Kollinová
Musí to být nádherný pocit, když můžete vidět úspěšný výsledek práce věnované nemocnému zvířeti. Přeji Vám i do budoucna správnou volbu pomoci potřebným.
Alena Velková
Gratuluju k úspěchu.
Blanka Lazarová
Krásný příběh. Děkuji za sdílení. :-)
Zuzana Pivcová
To je nádherné. Máte dar od Nejvyššího.
Jan Zelenka
Moc hezký příběh!
Michaela Přibová
To je krása. Napište nám prosím nějaké vaše zážitky s koníky. Děkuji.
Iva Bendová
Aaach, více takových příběhů! :-) Blahopřeji k úspěchu i k pěknému a zajímavému článku pro hezčí den :-) Srdečně zdravím do mého rodného Českého Brodu! I když tam "znám" jen porodnici a první roky života jsem trávila v Tuklatech :-)
Libuše Křapová
To je krásné ! Až mne teď napadlo - škoda, že nejsem kůň :-( určitě byste mi také pomohla :-) přeji vám jen takové úspěšné zákroky i nadále. A díky za toho koníčka :-)
Ingrid Hřebíčková
To je moc krásný příběh. Děkuji.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?