Stárnoucí muž musí všechno změnit aneb Životní křižovatky

Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on nedostal víc než většina lidí, jenom takový normální poklad. Štěstí, lásku, závrať, všechno, co dává životu smysl, a když ne smysl, tak aspoň pořádnou porci radosti.

Bylo to tak oslepující a ohlušující, že si ani pořádně nedokáže vybavit, co vlastně prožíval. A potom, úplně nepochopitelně a bez jakéhokoliv důvodu, zmizela. Ztratila se, rozplynula, bez příčiny, bez rozloučení, jen tak, jak se v mraze rozplyne dech, jak náhle odezní smích nebo se cukr rozpustí v horkém čaji. Všechno bylo pryč, všechno se změnilo, všechno už potom jenom skřípalo a bolelo.

Zpočátku se ještě snažil, hledal, bojoval, ale čas ho jako každého usmýkal a on to vzdal, všechnu energii spotřeboval na boj se životem, získat trochu peněz, zvládnout nemoci a skalpely, ukrotit ty chlapské běsi, taky udržet při životě svědomí, zůstat vzpřímený a nezbláznit se. A když se jednou v noci probudil, zjistil, že je starý. Jasně viděl, jak se nenávratně vzdaluje od počátečního zdroje životní radosti, toho slunce, které mizí a chladne. Něco z něj nepozorovaně vyprchávalo, až začínal být prázdnější než mezihvězdný prostor. Bolestně vnímal, jak ho nezadržitelně opouští i to věčné okouzlení vším pod nebem, jako by už nic nemělo žádnou cenu jen proto, že chybí to hlavní. A pak už jen stále přibývaly dny, kdy nemohl uvěřit, že ta vylekaná tvář vykradače hrobek je jeho, že v mrtvých písečných dunách se životem zelenají už jen malé oázy jeho očí.

V duchu se zlobil na zlomyslnost bohů, že mu dali v mládí ochutnat nektar, rozbřesk v kalužích potu, výkřiky do nocí a všechno, co neumí pojmenovat, a pak ho nechali napospas pomalé zkáze. Už neví, kdy se do něj nadobro vetřela ta ochromující neschopnost být rád živý. Zůstalo jen smutno bez konce. Máš obočí jak křídla sokolí, když plaše pozoruješ okolí… a celá ta tvář s tolika poklady, jak okno dokořán do rozkvetlé zahrady…Tak strašně, k nežití se mu stýskalo, že by na kolenou prosil nebo se upsal komukoliv, jen kdyby ještě …!

Nakonec mu zbyl pouze nekonečný proud vnitřních představ, které mu přinášely alespoň trochu radosti. Přitom si celá léta pečlivě zakazoval na svůj velký, nedopsaný příběh myslet, ale nakonec to vzdal, nemohl si pomoci, vzpomínal, mazlil se s každou chvílí, jenže to nezůstalo bez následků, a on si nemohl všimnout, jak se v něm pomalu vrství jedna ušmudlaná vločka na druhou a lavinový převis zahořklé bolesti a nezodpovězených otázek narůstá. Ne, ještě přece není nemohoucí, odepsaný ani mrtvý. Musí něco udělat, hned, teď, dokud ještě může.

Náhoda prý přeje připraveným a dnes ví, že by se nerozhodl vydat na svou zítřejší cestu, kdyby před půlrokem nepotkal tu kouzelnou dívku. Ona mu nevědomky připomněla, že byl kdysi mladý, zdravý, svěží a přitažlivý a že přece také dostal svůj vzácný, nádherný dar.

Stalo se to při cestě z Moravy domů do Prahy, někde u Bruntálu, kdy odbočil na silnici druhé třídy, aby se vyhnul stojatým vodám dálnice. Brzy si uvědomil, že tu už kdysi dávno byl a nachází se bolestně blízko míst, kde jako jednadvacetiletý brigádník sbíral brambory a odvahu oslovit jednu krásku, kterou ani neznal jménem. Tady to přece začalo. Zastavil a opatrně vystoupil z auta. Rozhlížel se, zatímco řízný vítr zkoumal, jestli by už mohl ukrást nějaké ty první dukáty z habrů a zimomřivé osiky namačkané u úvozové cesty mu k tomu bez přestání tleskaly. Najednou mu připadalo všechno jiné, krásnější, den byl nablýskaný jak pstruzi pod břehy tůněk a vyleštěnou oblohou se míhaly poslední vlaštovky. Vypadalo to, že si slavnostně vyparáděná krajina vyšla naposledy před podzimem na svatováclavskou pouť, jen ty staré kokety jeřabiny ztratily úplně zábrany a jako každý rok si na rty natřely tu nejprovokativnější růž. Zhluboka se nadechl. Pole voněla věčností jak starý kancionál, vzduch byl plný sladkosti plodů, kouře z natě a zápachu hnoje.

A pak vyšla z okraje lesa dívka. Mohlo jí být tak devatenáct a slušelo jí to dokonce i v zablácených gumákách, vypasovaných teplákách a ušmudlaném tričku s potiskem broučků. Vracela se ke skupince bramborových brigádníků, postávajících v dálce u vrchovaté vlečky, ale když ji oslovil, usmála se a přikývla, že mu poradí, když zabloudil. Jak to tenkrát řekla? To je konečná, tahle cesta nikam nevede, musíte se vrátit, jedině tak zase najdete cestu, která někam vede. Znělo mu to jak budhistická mantra. Musíte se vrátit! Na jeho hloupou otázku, co tu dělá taková kráska, jen hrdě odpověděla, že je tu na brigádě, protože za pár dnů nastupuje na vysokou do Olomouce. Skoro se mu podlomila kolena a chtělo se mu začít křičet, že byl kdysi dávno také šťastný kluk a že ona je dívce jeho mládí tak neuvěřitelně podobná. Jenže tmavovláska se jen naposledy bezstarostně usmála, pohodila kaštanovými vlasy, staženými do ohonu a vykročila na pole. Ještě stihnul zachytit její dlouhé, pružné nohy a jak se jí na zádech a ramenou pod přiléhavým tričkem zařezávala ramínka a zapínání prádla.

Od toho setkání věděl, co udělá. Ano, jak to řekla? Musí se vrátit, musí se tam vrátit. Jeho dávno ztracený poklad na něho možná ještě čeká. A vykřesaný plamínek se už nedal uhasit. Nejprve v něm viděl sotva konečky prstů, ale světla přibývalo a jedna vzpomínka rozsvěcovala další a další, temnota couvala a z šera tiše vystupovaly stále zřetelnější postavy. Zkraje lidé vypadali stejně, neživě, jak přízraky, ale brzy se probrali, slyšel jejich nezřetelný šepot a pak slova a věty, mluvili, smáli se nebo jen tiše žasli, že spolu mohou zase po letech být. Sál vzpomínek pak celý plál světlem, někteří v něm tančili, jiní pili nebo plakali, ale všichni byli v úplném transu, vír je unášel, křičeli nadšením i strachem a neměli kdy všimnout si, že každý let v sobě skrývá i neodvratný pád. Kdo měl čas postřehnout, že do sálu se po špičkách vloudila i nezvaná noční mlha, že jim na rozpálené tváře sáhl chlad a možná něco horšího? Ale i Jan viděl jen Ji, jen její oči a úsměv a ke všemu ostatnímu byl úplně slepý. A točili se ve víru dál a dál, on se musel zastavit, aby se neskácel, trochu povolil sevření, ona něžně vyklouzla, pořád se na něj sladce usmívala, ale proud, okolnosti, lidé nebo co to bylo, ji strhli sebou, ještě byla na dosah, ale mizela Janovi stále rychleji, už ji sotva viděl, a navíc se to asi dělo všem kolem, protože zčistajasna vypukla panika, lidé křičeli a začali vylekaně pobíhat, každý někoho hledal, naráželi na sebe a zraňovali se. Naposledy ji zahlédl u jediného východu, jak mu mávla lehce rukou, počkej tady, já se vrátím… A zmizela do tmy, zatímco on byl proudem okolností unášen opačným směrem. Pak už ji nespatřil. Tak nějak se to tenkrát před desítkami let událo.

Po setkání s půvabnou brigádnicí už pak nemohl pořádně spát a celý následující podzim a zimu se jen plnil vzpomínkami, znovu ve svých představách prožíval z času mládí každý den, každou hodinu, každý okamžik. Nešlo však jen o vzpomínky, cítil, že už neprožívá příběh z dávných časů, že se minulost děje teď a tady. Musíte se vrátit, pane, jinak cestu nenajdete. Ano musím se tam vrátit, musím najít Tu, která se mi při opojném tanci života náhle ztratila, musím se aspoň pokusit najít Ji, nic jiného už nemá smysl. Co se to tam v hloubce času stalo? Proč toho tolik dostal a pak mu to skoro všechno vzali? Chválabohu, teď už je sbalený a konečně zítra vyrazí. Spadne poslední vločka a celý svět nebo alespoň ten jeho svět se utrhne a poletí. Už si víc nepřeje, ať ho to třeba pohřbí, ale musí ji najít…

Je jako říční balvan, stále znovu umírající steskem, že od něj napořád odchází milovaná bystřina.

V šeru lesa hladí říčka obrovitý kámen,
naposledy dotýká se jeho tvrdých ramen.
„Neodcházej, zajdu steskem, ohromný je svět."
„Neboj, drahý, v kapkách deště vrátím se ti zpět."

Z mojí knihy JEN ZÁBLESK, janpodesva.weebly.com

Stárnoucí muž musí všechno změnit aneb Životní křižovatky

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více