Máme dva vnuky, desetiletého a osmiletého. Asi jako každý děda jsem na ně pyšný a jsem vždycky rád, když s nimi syn přijede. Že bychom je vzali k moři jsem loni navrhl já a žena byla nadšená. Syna a snacha taky, bylo vidět, že jim odpočinek přijde vhod, hned si domluvili pobyt na chalupě u přátel. Vybral jsem malý hotel s polopenzí v Řecku, v místě, které mi kolega doporučil. Pečlivě jsem vše progooloval, prokonzultoval s ochotnou paní v cestovce. Šlo o menší příjemné letovisko s písčitou pláží vhodnou pro děti.

Kluci byli protivní už při první večeři. Nic nejedli, pak jsme je přemluvili, aby si dali aspoň suché špagety. Omáčku na ně nechtěli, protože byla červená. „Červené nejíme,“ prohlásil Petřík. Smáli jsme se tomu, mávli jsme rukou, nakonec se oba nacpali zmrzlinou a my si říkali, ať si užijou, ať na dovolenou s námi vzpomínají v dobrém. Jenže oni odmítali jíst i následující dny. Nic jim nebylo dost dobré. Nakonec jsem je vzal do restaurace na pizzu, tu si dali. Vysvětlil jsem jim, že jídlo v hotelu máme zaplacené, že se z něho dá něco vybrat a že je proto nesmyslné chodit na pizzu každý večer. Byli na naštvaní. Uvědomil jsem si, že jsou zvyklí dostat to, co chtějí. Vysloveně si pizzu vynutili. Nemluvili, pobrekávali, byli protivní.

Odmítali jakoukoli procházku. Chtěli jsme se s manželkou projít, lákali jsme je na zmrzku, oni seděli v pokoji a koukali do tabletů. Další den nechtěli ani na pláž. Donutili jsme je, byli z toho otrávení.

Jednomu začalo být špatně. Není zvyklý být na sluníčku. Je bledý, pořád nemocný. Tak s ním žena další dva dny byla na pokoji, já se věnoval tomu staršímu. Navrhl jsem výlet lodí, nechtěl. Navrhl jsem, že si zahrajeme ve vodě s míčem, nechtěl. Neplaval, ve vodě si nehrál. Nechtěl ani ležet na matraci, ani plavat, pořád jen seděl po slunečníkem a tvářil se otráveně. Odmítl také, že by si mohl vyjet na koni, což v tom letovisku bylo možné.

Snacha volala, jak to jde, tak jí manželka řekla po pravdě, že se s námi klukům asi moc nelíbí.

„No oni jsou zvyklí na aktivní zábavu, víš, není tam nějaká herna nebo zábavní centrum?“ ptala se snacha.

Došlo mi, že kluci se neumí sami zabavit, sami si hrát. Jsou zvyklí mít čas organizovaný, plánovaný, stále jen někdo někam vozí, stále s někým soutěží, mají spoustu kroužků, ale nedovedou se jen tak čvachtat v moři, pouštět si loďky, hrát si s kameny.

Když přestalo být špatně jednomu, začalo být druhému. Volali jsme lékaře, řekl, že vnuk má úžeh. Pohádali jsme se s manželkou, protože jsem řekl, že kluci nic nevydrží, že já jsem běhal na slunci pořád a nic mi nebylo. Žena byla celá špatná, měla o ně strach, vůbec si dovolenou neužila.

Když kluci šli spát a my si dali na balkoně víno, jeden z nich po chvíli přišel s tím, že máme zavřít dveře, protože do pokoje létají komáři. Pořád chtěli spát při klimatizaci, my jsme naopak zvyklí spát u moře při otevřeném okně. Jsou to takové skleníkové květinky.

Byli jsme z toho všeho s manželkou smutní. Těšili jsme se, že klukům poskytneme zážitky, že si zařádíme v moři, místo toho pořád pofňukávali a žena byla ve stresu. Když jsem se jich zeptal, jestli se jim tam líbí, oba jen krčili rameny. Pak jeden řekl, že když byli s rodiči v Egyptě, byl tam hezčí bazén.

Vyčítáme si s  manželkou, že nejsme schopni vymyslet něco, co by vnuky nadchlo, upoutalo, něco, kvůli čemu by s námi chtěli být, byli veselí, užili si to. Možná je to naše chyba, neumíme to s nimi. Letos jsme se rozhodli, že pojedeme sami. Syn a snacha byli překvapení a sondovali, jestli nechceme kluky vzít. Je to asi ošklivé, když něco takového říká děda, ale raději chceme být sami. Ať vnuci přijedou na chatu, na návštěvu k nám, ale k moři už s nimi nepojedeme, pokud by sami výrazně nechtěli.

Nevíme, zda jsme výjimkou, nebo si podobně s vnoučaty nerozumějí i jiní lidé a docela by mě zajímalo, jaké mají v tomto směru zkušenosti.

(Autor si nepřál uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)