Co vlastně může chtít člověk od života!? Když jsem byl malý, tak jsem o tom moc nepřemýšlel. A žil. Když jsem byl na studiích, tak jsem o tom přemýšlel zase až moc. Co bude, až to bude. Až dostuduji, nebo nedostuduji, až začnu pracovat, až budu mít rodinu a děti a co bude dál a dál.

A pak člověk překročí ten osudový práh a vstoupí do života. A musí se starat. O sebe, o rodinu, o druhé. A tím pádem i o společnost. Dlouhá desetiletí. Na velké přemýšlení není moc času.

Ale teď, ve stáří, ten čas je. Je ho fůra. Je však otázkou, jestli nám není dnes takové velké přemýšlení spíš na škodu. Dnešní, nesmírně zarputilí, aktivisté, by vám určitě poradili. Hlavně ti mladí, kteří vědí vše. A lépe. Kdo tápe a neví, nechť se obrátí na jejich moudré weby. Jak být aktivní, jak být společnosti užitečný, jak se česat, jak o sebe pečovat, jak se moderně oblékat, jak se vzdělávat a dokonce, jak si ještě v tomto pozdním věku užívat sexu. Ještě že nám neradí, kolikrát máme chodit na záchod. Důležité je hlavně být –in-.

Trhněte si nohou, milí aktivisté! Já chci prostě jen žít. Bez stresu, že něco dělám blbě a že nebudu užitečný společnosti, nebo, nedej bůh, třeba i sobě. Vůči společnosti jsem se napracoval a natrápil už dost. Jako senior chci konečně žít, jak sám uznám za vhodné. Hlavně bez rádoby moudrých aktivistických rad.

Jak jsem už kdysi napsal v jedné své básni:

Živote, posečkej, vždyť slunce ještě září,

na malou chvíli jen, jen ohlédnout se zpátky,…

Tak se podívej, živote, počkej ještě malou chvíli! Tolik toho zase nechci. Vždyť slunce ještě svítí. A jestli na čas zaleze za mrak, nebo se obloha zatáhne, není to na furt. Jednou přece vyjít musí.