A dokonce se opakují i jejich jména. Proto mám například dvě neteře Petry.

Jedna z nich je pokrevní, dcera mého rodného bratra Petra. Moje citové pouto k ní je z velké části ovlivněno jeho tragickým odchodem. Máme se rády, komunikujeme spolu, ale setkáváme se obvykle, jen když přijedu za babičkou na návštěvu do seniorského domova. Teď čeká moje neteř miminko, syna… Těším se na něho možná víc, než kdyby můj bratr žil. Náš vztah s Petruškou považuji za hezký, ale určitě není ničím výjimečný…

Druhou neteř Petru jsem vyvdala. V rodině mého muže jsou téměř všechny vztahy nějak narušené, včetně vztahu s jeho sourozenci. Dceru mého švagra jsem naposledy viděla před jednadvaceti lety, kdy jsem za ní přišla do porodnice, abych jí pogratulovala k narození holčičky. Byl to tenkrát jen takový nápad…chtěla jsem jí udělat radost, překvapit ji, i když jsme se předtím moc nevídaly. Měla však tehdy ve tváři spíš rozpaky, údiv, nemohla skrýt, že ji moje návštěva spíš zaskočila, než mile překvapila. Její reakce a další okolnosti v rodině způsobily, že jsme o sobě měly vzájemně naprosto odlišné informace, než jaká byla skutečnost.

A pak mi od ní zčista jasna přišel email. Pro mě téměř šokující. Ovšem tohle překvapení bylo mnohem víc než příjemné…

Do rukou se jí řízením osudu dostala moje kniha, která vyšla loni na podzim. Když si ji přečetla, pocítila neodkladnou potřebu mi napsat a de facto se za ta dlouhá léta odmlky omluvit. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč právě ona?? Postupně jsem to však pochopila a taky náležitě ocenila.

Tato neteř Petra ve věku mého syna nejen obnovila kontakt, který přinesl spoustu objevných poznatků a vysvětlení, ale získala jsem v ní patrně jedinou příbuznou ze strany manžela, která se vymyká rodovým znakům celé jeho rodiny, zejména po ženské linii. Už na první pohled disponuje šarmem a přirozeným půvabem bez zásahů, které si od útlého věku dopřávají její sestřenice… Navíc je nesmírně schopná, inteligentní a zásadová ve věcech, které to vyžadují. Očividně se u ní prosadily geny z matčiny strany, zejména po prarodičích, na které Petra s velkou láskou vzpomíná. Ale ze všeho nejvíc mě překvapuje, že se mnou takřka bezvýhradně sympatizuje. Vidí věci stejným nebo přinejmenším podobným úhlem pohledu jako já, a to je pro mě zcela nečekaná satisfakce.

Nikdy by mě nenapadlo, že po půl roce naší korespondence, telefonátů, esemesek a osobních setkání budu tak hlubokou a nanejvýš pravdivou komunikaci sdílet právě s manželovou neteří…

Je to malý zázrak. Zázrak nečekaného porozumění.

A taky důkaz, že vždycky nemusí platit léty prověřené přísloví „Po přízni řízni.“

Díky za to poznání, Petruško.

Jako vždy s přáním hezkých vztahů v běhu času

HŠ