Absolvoval 16 cest kolem světa, navštívil přes 150 zemí, v zahraničí strávil více než 20 let. Zároveň patří k našim nejplodnějším spisovatelům: napsal 42 knih v celkovém nákladu téměř 17 milionů výtisků. To vše dosud stihnul slavný český cestovatel a etnograf Miloslav Stingl, který 19. prosince slaví pětaosmdesáté narozeniny. Touha po dalekých cestách ho však ani v tomto pokročilejším věku neopouští a k ostatním národům se snaží přistupovat s pokorou.

Stingla, který se domluví 17 jazyky, z nichž asi nejexotičtějším je jazyk papuánského kmene Kumů, celoživotně fascinují Indiáni. "Jsou ohromně upřímní. Otevření světu. Když něco řeknou, tak to splní. U nich platí, že slovo dělá muže," řekl jednou otec tří dětí, díky němuž mají Češi povědomí o exotických krajích.

Rodák z Bíliny měl v matce i otci, který byl horníkem, velkou podporu. Vyrůstal v Karlových Varech, odmalička hltal zeměpis. Už jako osmiletý chlapec nakreslil atlas a v něm si vyznačil cestu kolem světa. Čtvrt století nato ji prvně uskutečnil. Ve třetí třídě si založil knihovničku, jež prý vedle cestopisů obsahovala i etnografické spisy vědeckého rázu. Vhod mu přišel jazykový talent: ve dvaceti letech uměl deset řečí, dnes ovládá dokonce jazyků sedmnáct.

Stingl vystudoval na Právnické fakultě UK mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV, od roku 1972 se věnuje literární tvorbě. Publikovat začal v 60. letech, napsal mimo jiné knihy Angatar, tvůj kamarád z Grónska, Indiáni bez tomahavků, Indiáni na válečné stezce, Za poklady mayských měst, Ostrovy lidojedů, Poslední ráj, Neznámou Mikronésií, Očarovaná Havaj, Války rudého muže, Černí bohové Ameriky či Vládcové jižních moří.

Již v 50. letech vyjel do kavkazských republik SSSR. V 60. letech se vypravil do Mexika, poté následovala premiérová cesta napříč světadíly. "Zabýval jsem se mimoevropskými národy, čili mi komunisté nemohli vyčítat, že musím cestovat," říkal. Místo deviz, které knihy vydělaly v zahraničí, dostával 70 procent honorářů s podmínkou, že je využije jen na cestování. "Myslím si, že mě tehdejší ouřady měly za takového neškodného blázna."

Nabídka manželky i lidského masa

Navštívil mnoho míst v Americe, Asii i Oceánii, kde hlavně Papua-Nová Guinea skýtala málo probádanou oblast. "Chtěl bych jet znovu na Novou Guineu, protože tam žije 839 kmenů. U některých jsem byl jako první běloch nebo jako první cizinec, tak tam bych se rád vrátil a některý z těch kmenů si nějak intenzivně prostudoval," uvedl Stingl v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas.

Přestože rád cestuje po světě, na svoji rodnou vlast nezanevřel. "Jsem velký vlastenec. I když to zní nepravděpodobně, doma se mi líbí. Kdybych si však měl vybrat, byl by to Nový Zéland. Jsou tam čtyři roční období a obývá ho řada původních obyvatel, jako kluk jsem se maorštinu učil. Jsou tam velehory, ale dá se tam koupat v moři," vypočítal Stingl přednosti své nejoblíbenější země.

Dvakrát mu bylo nabídnuto k ochutnání lidské maso. "Vždy jsem odmítl. Abych je neurazil, vymluvil jsem se na náboženství. To respektují. Podobnou výmluvu jsem používal i tehdy, když mi hostitel nabídl do lože svou manželku. Na malém mikronéském ostrově mi pak jeden muž suše pravil: to tedy máte hodně pitomé náboženství!"

Své životní krédo si vypůjčil od Havajců. "Mám k Havaji vztah, ale ne k té turistické, kde se koupou miliony Japonců. Jde konkrétně o jeden ostrůvek, kde žijí původní Havajci s krásným jazykem. Má nejvíc samohlásek na světě, takže je velice těžko vyslovitelný. A tam mají rčení, že "nade všechny národy je lidství". To je mé krédo, které se snažím dát do svých knih," zdůraznil Stingl. V navštěvovaných, často velmi exotických zemích se proto snaží chovat jako místní - nevyvyšovat se, dodržovat zvyky, neporušovat tabu, smát se vtipům, jíst stejnou stravu a třeba i neuměle tančit. Na svých cestách si nepotrpí ani na přílišný komfort, často spí "pod širákem".

Díky svým postojům se stal dokonce čestným náčelníkem kmene Kikapů, čímž se u jiných Indiánů mohou pochlubit i antropologové Zdeněk Salzmann či Mnislav Zelený. "Mé jméno je Okima. Ten, který vede. Bylo to kuriózní, protože jejich zástupci přijeli do Prahy, aby mi předali jmenování napsané na bizoní kůži a náčelnickou čelenku."

Loni v září se stal držitelem ceny Egona Ervína Kische za celoživotní literární dílo a jako nejplodnější český autor vstoupil v roce 2013 do rekordmanské síně slávy na Mezinárodním festivalu rekordů a kuriozit v Pelhřimově.