Z mého mládí

Když mi bylo téměř 13 roků, naši se rozhodli k návratu do rodného kraje, na Hradecko. Mamka pocházela z Plačic, což je dnes součást Hradce Králové. Taťka z vesnice nedaleko Hradce, ze Světí. A moje babičky bydlely tam, odkud rodiče pocházeli.

Naši koupili v Plačicích domek a my se uprostřed školního roku stěhovali. Jel jsem s taťkou na náklaďáku. I když taťka bydlel v Plačicích o maličko dřív. Ve Mšeně jsem se rozloučil s kamarády i se školou. Plačice zas pro mě nebyly tak neznámé. Jezdíval jsem tam k babičce na prázdniny. Takže i kamarádi tam byli.

Do školy jsem začal chodit do Kuklen, což je v podstatě Hradec. Zapadl jsem do sedmičky a docela se rychle rozkoukal, měl jsem jeden problém. Během roku jsme se učili biologii a zoologii. Nejprve jedno, potom druhé. Nějakým způsobem jsme ve Mšeně byli mírně pozadu a já vpadnul do druhého předmětu uprostřed. Ale vše se nějak srovnalo. V osmičce jsem seděl v lavici s dcerou zástupce ředitele Janou. Po skončení školy jsem šel do učení do Škodovky a Jana na pedagogickou školu a už jsem ji neviděl. Ona zaručeně v té době stejně nevnímala toho kluka vedle sebe. Její táta nás učil ústavu a ta mě vyhovovala, bavila mě. V podstatě to bylo blízké dějepisu, který byl mým koníčkem. Dějiny mě zajímaly a tak vlastně se utvářel můj pohled na svět. Mělo to taky vliv na můj pohled na církev. Naši asi věřili v Boha, byli u Československé víry husitské. Já teoreticky také. Mamka někdy i chodívala do jakési modlitebny, ale doma nikdy nefungovalo, že by nějakým způsobem jsme byli vedeni k náboženství. Ve škole nikdy nebylo, takže jsem měl klid. Stejně by mě vyhodili. Z historie jsem poznal, že církev je povahově křivá, neupřímná. Jinak mluví, jinak jedná. Za jejím jednáním vede jen a jen potok krve.

Ale to jsem maličko odbočil. Po škole jsem šel tedy do učení na zámečníka. Dílny byly ve Škodovce, učňák v Hradci ve městě. To už se začaly lýtka zapalovat, holky byly nějak zajímavější ve tvarech. Nakonec ve druháku jsme se s klukama přihlásili do tanečních. A tam byly dívčiny přímo v náručí. Krásné časy. Holky hezké, usměvavé. Jelikož to byly taneční pořádané podnikem, tak tam byly samozřejmě i dívčiny z práce. Jedna z nich se jmenovala Lída, byla z Pardubic. Hrála na klarinet v podnikové kapele. Tak přišlo pár schůzek, pár jako nenápadných doteků na ňadrech. Ale jinak dál tu byla polodětská naivita. Sem tam nějaká pusa. Další rok jsme jako parta šli znovu do tanečních. To už bylo trošku jiné. Ale stále jen platonické. Skončilo učení a nějak se i ta malá láska vytratila. Zůstal rok před vojnou. Byly další krátké lásky, spíš pár kamarádství nebo přátelství. Naivita fungovala stále.

Před vojnou přišly prázdniny a jedno setkání. Na nádraží jsem potkal děvčata na výletě. Byly od Rychnova nad Kněžnou. Jedna z nich se jmenovala Jiřina. Za tou jsem vyrazil do jejího kraje. Děvčátko milé mě lákalo. Při jedné ze schůzek do přírody jsem poprvé v životě položil ruku svou na nahé dívčí tělo. No, spíš na její ňadra. Paradox, bylo mi již téměř 19. Moc toho nebylo, dnešní mládež by se jen dobře bavila. Byl tu rok 1964 a já rukoval. Do Čáslavi na letiště. Ještě chvíli přetrvávala láska z Jaroslavi. Pár dopisů Jiřince a zůstaly jen hezké vzpomínky. Ale voják se nedívá do nebes, ale po dívčích očích, po dívčích ňadrech a nožkách. A tak přišla jedna vycházka do města a setkání s dvojicí děvčat. Slovo dalo slovo a já si u jedné z nich nechal tranzistorák, který jsem měl u sebe. Byl důvod proč s zase sejít. Ona bydlela sice nedaleko Čáslavi, ale byla na internátu ve městě. Učila se servírkou a jmenovala se Maruška. A tak začala velká láska, která přetrvala vojnu a skončila svatbou. Tak dva roky na vojně byly dva hezké roky, na které rád vzpomínám. Tak bezstarostné roky již nikdy nebyly. Oblékli mě, nakrmili a tak jedinou starostí bylo, jak jít na vycházku a na rande.

Vojna skončila, ale láska ne. Tak jsem chvíli jezdil za Maruškou do jejich Kluckých Chválovic. Ale netrvalo dlouho a my jsme se dohodli, že se vezmeme. A tak rok po vojně, 8. července byla svatba. Svatba na zámku. Našli jsme si zámek Kačina u Kutné hory, kde byl obřad. Oddávala nás dokonce žena. Jinak se jelo k foťákovi do Čáslavi a hostina bylo u její babičky v Šebestěnicích..

Po svatbě nejprve jsme bydleli u babičky, ale to nevydrželo dlouho. Stěhovali jsme se k mým rodičům do Plačic. A tady jsme se dali do přestavby bydlení. Byl to starý barák a našim představám bydlení nevyhovovalo. Tak jsme s milou Maruškou spolu makali. I tvárnice jsme spolu vyráběli. Byl krásný 1.Máj a my kmitali. Nevadilo nám to. Byli jsme mladí. Já si cenil, že to bydlení děláme spolu.

Dva roky po svatbě se narodil první potomek, syn Péťa. No samozřejmě po tátovi. Maruška byla doma, já měl chvíli dvě zaměstnání. V té době jsem už byl dávno zaměstnán ve stejném podniku jako taťka,v lokomotivním depu v Hradci Králové. Taťka jako topič, já původně jako zámečník. Jenže věci se schruly a já jako zámečník na radu kamaráda Zdendy makal v partě elektrikářů. Jednou jsem, po rozhovoru se Zdendou, kamarádem ještě z dětského tábora, dospěl k rozhodnutí, že jestli chci mít vyšší platovou třídu, tak si musím udělat druhý výuční list. Vyjednal jsem si to na podnikovém učilišti v České Třebové a přihlásil se. Byl jsem pozván na první jednání. Bylo nás tam více. Moje představa byla, že to budou jakési přijímačky. Jaké bylo moje překvapení, když po písemné zkoušce a nějaké praktické, jsem zjistil, že tím jsme ukončili 3 ročník učení a teď budou učňovky. Začal fofr v učení. No, dopadlo to dobře. Nějaká praxe v práci, pomoc kamarádů a já vlastnil dva výuční listy, zámečník i elektrikář. A to byl konec jedné kapitoly mého života.

Z mého mládí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více