Slovo dalo slovo, pak jeden telefonát a dohodnutý jedinný volný srpnový termín v nabitém programu dvou "zralých modelek". Danielky a  Zdenky, které se poprvé potkaly na přehlídce v CČM v Praze. Obě jsme o sobě do této rubriky již napsaly ve svých článcích, o koníčcích a zájmech, tak jak redakce vyzývala, aby se každá žena pochlubila tím, co umí, co ji baví nebo co se v životě naučila.

Žádné vychloubání či získávání pozornosti čtenářů, jak si mnozí myslí. Každá jsme v něčem jiná, každá jsme si něčím prošla a bylo toho hodně. Každá je v něčem jedinečná, stejně jako Vy ostatní, a je krásné, když se při návštěvě nebo setkání odkryje malé tajemství, touha, přání, zajímavá myšlenka či poučení. Zpočátku jsme věděly o sobě jen to, co jsme se dočetly v našich článcích, a pak více při první návštěvě. To jsme však již tušily, že budeme zřejmě naladěny "na  stejnou notu". Tak proč nejít osudu naproti?

Důvod naší druhé návštěvy byl přivézt Danielce funkcionalistickou skříňku, která se jí hodila na chalupu a nám jen zabírala  místo v chatě. Jako řidiče i "pracanta" jsem si tentokrát místo Evičky vzala na pomoc manžela. Naše jižní podnebí a hodně slunce nám dalo dostatek úrody na zahrádce, tak proč se nepodělit. Naložili jsme vše potřebné, včetně skříňky rozloženou na desky a vyjíždíme.

Vzdálenost byla asi 160 km jedna cesta. U nás svítilo slunce, cestou liják, že stěrače nestíhaly. Ačkoliv jsem cestu jela už podruhé, neobešla se bez malého bloudění. V Prostějově značení zmatené, žádné nebo objížďky, Olomouc malinko lepší a pak hurá až na místo.

Tady nepršelo ani omylem a v otevřených vratech od nádherné, čerstvě posekané zahrady nás vítala drobounká Danielka, jako vždy s úsměvem na rtech a otevřenou náručí. Ještě večer jsme skříňku složili a pak si povídali o všem možném. Také o makrobiotice, ve které má Danielka vynikající dlouholeté znalosti a viditelné výsledky, ale ve svých dovednostech se o tom ani slovem nezmínila!

Po půlnoci jsme ulehli do čistých, nažehlených postelí, okno dokořán a všude klid, jen hvězdy na nebi a čerstvý vzduch od lesa. Druhý den jsme pojali zcela odpočinkově, pohodově a vesele. V poledne po obědě jsme seděly s Danielkou samy proti sobě u stolu, povídaly jsme si a já si najednou všimla, že skleněná, (chcete-li "křišťálová slza"), zavěšená na obyčejném provázku na okně se roztočila a já viděla najednou různé barvy, které se měnily a běhaly po našich tělech i věcech kolem nás.

Zeptala jsem se: "Co  to je? Jak je to možné?". A Danielka mi řekla: "To je tvojí energií, která z tebe vyzařuje, i já cítím, jak se mne dotýká a běhá mezi námi."

V tu chvíli jsem si opětovně uvědomila, že existuje něco mezi nebem a zemí, co lidi sbližuje, a že to není náhoda, že jsme se my dvě v Praze potkaly. Byla to jen otázka času, našeho souznění a touze po bližším setkání, pro které není dálka ani nepřízeň počasí žádnou překážkou a žádná myšlenka není tabu.

Věřím, že naše srdce jsou studánky, které nikdy nevyschnou a budeme si vzájemně nezištně pomáhat, protože obě dobře víme, že rozdávat lásku a umět pohladit druhého na duši je to největší umění .

Suďte nás jakkoliv chcete. Jsme takové, jaké jsme a jiné stejně nebudeme! My dvě jsme totiž už něco vyhrály. Jsme samy sobě navzájem LADY SYMPATIE. Co si přát víc? Z přiložených fotografií jistě pochopíte, že moje slova jsou psána tak, jak se vše událo a jak mně šla od srdce do prstů na klávesnici.

Slunce do duše a mnoho přátel Vám přeji, neboť těch dobrých, není nikdy dost. Já už jsem ty své, dobré a spolehlivé našla!

Díky Bohu a i60.