Právě tak jako mě okouzlují nádraží, nádražíčka, vlaky a vláčky, zrovna tak, ale o něco méně často, bývám uchvácena přístavy, kotvišti a loděnicemi.

Na žádný výlet lodí, lodičkou, parníkem či jen malým parníčkem nikdy jen tak nezapomenu.

Ať už to byly české nebo slovenské řeky, jezera, rybníky, přehrady, nebo i několik moří směrem k severu i k jihu.

Lodě a vlaky mi voní dálkami, přivozují rozechvění někde v abdominální i srdeční krajině, hlavně při očekávání příjemného narušení všedního každodenního běhu života, a to přislíbenými pastvinami pro oči a povznášedly ducha do prostoru.

Každá, každičká jízda i plavba mě – nezávisle na věku – nesmírně obohatila, pohoupala duši v peří a zalila ji sluncem pohody.

Ta nejvzácnější, nejhřejivější a srdci nejdražší vzpomínka však patří k malé strouze za jednou středočeskou vesničkou, kde jsem prožívala první roky po narození.

Lodička byla z kůry a vydlabal ji pro mě a pouštěl se mnou můj táta, co už není třicet let mezi námi, a co mu nemohu povědět, jak se mi časem dobrým směrem otočila kola osudu.

***

"Loď je nejbezpečnější v přístavu, ale kvůli tomu se lodě nestavějí." Paulo Coelho