Díky svým zázrakům má dokonce vysokou šarži kapitánky v místních ozbrojených silách. Za zásluhy během tzv. „Fotbalové války“, která vypukla mezi Salvadorem a Hondurasem v červenci roku 1969.

Kdyby nešlo o lidské životy, dala by se tahle válka označit za směšnou pimprlovou komedii. Šlo vlastně o jednu dlouhou bitvu s malými přestávkami, která trvala 100 hodin. Mezi oběma státy naprosto absurdně vyvrcholilo dlouhotrvající napětí. Tou poslední kapkou byl právě fotbalový zápas o postup na Mundial 1970 v Mexiku. U obou aktérů otázka národní hrdosti. V červnu 1969 vyhrál Honduras na domácí půdě 1:0. Jenže v odvetě ho Salvador vyklepl 3:0. A už to jelo. Při násilných střetech na hranici se dokonce vraždilo. Salvador obvinil Honduras z genocidy salvadorských přistěhovalců a 14. července vojensky překročil hranice. Fotbalovou válku po oněch 100 hodinách sice Honduras potupně prohrál, ale nebýt Panenky Marie Suyapské, bylo by to prý dopadlo ještě hůř. Virgencita se totiž v bojích opakovaně zjevovala svým krajanům a dodávala jim odvahy. Zřejmě i k uzavření příměří, ke kterému došlo 20. července 1969. 

Svatý  obrázek Panny Marie Suyapské (Wikimedia Commons)

Tahleta Panenka Marie má letitou tradici s nesmírnou úctou. A váže se k ní půvabný příběh:

Počátkem února roku 1747 pracoval honduraský rolník jménem Alejandro Colindres se svým malým synkem na kukuřičném poli v místě zvaném El Piligüin. Práce bylo hodně a byla úmorná, takže je zastihla noc. Otec se synkem už neměli sílu vrátit se domů. A tak tatík rozhodl, že se přespí na místě, tudíž pod širákem. Lehli si jen tak na zem, stulili se k sobě a snažili se usnout. Ale táta Alejandro nemohl zabrat, protože ho něco děsně tlačilo do zad. A tak sáhl pod sebe, vytáhl tu otravnou věc a zahodil ji co nejdál to šlo. Když se po chvíli znova uvelebil a už usínal, tak znova. Něco pod zády. Byla černočerná tma a Alejandro už byl moc unavený. Nechal to být. Hned, jak se ráno probudil, tak ho samozřejmě zajímalo, na čem to vlastně spal. A ejhle! Malá soška Panny Marie s krásnou tmavou domorodou tváří. Byla tak nádherná, že si ji se synkem odnesli a postavili doma na oltářík.

Dvacet let ji tam měli. Celou dobu docházelo k drobným zázrakům v okolí. Rodina se raději držela zpátky a moc je nekomentovala. Pak se to ale přece jen rozkřiklo. Soška Virgencity totiž především uzdravovala. A tak začala rodina Colindresových dávat dohromady peníze na kapličku, kam by mohl každý. Povedlo se. Za pár let už stála ve vesnici Suyapa nedaleko Tegucigalpy a zázračná Madonka se poprvé stěhovala. A jak šly roky, byla Panenka čím dál tím populárnější. Takže kapličku přestavěli na kostel.

A jak Virgencita v origále vypadá? Jde o sošku z cedrového dřeva. Měří jen šest a půl centimetru a zřejmě je dílem lidového řezbáře. Má nádhernou „andělskou“ tmavou tvářičku s indiánskými rysy. Proto se jí také všeobecně lidově a zdrobněle říká La Morenita, což znamená "tmavoučká". Rozpuštěné vlasy jí sahají po ramena. Oblečena je do starorůžové tuniky a modrého pláštíku s hvězdami. Na hlavě má korunu. A protože je tak vážená, zasadili ji do masivního rámu z pozlaceného stříbra. Nechybí ani aureola.

V roce 1925 vyhlásil papež Pius XII. Pannu Marii Suyapskou za patronku Hondurasu a přidělil jí svátek 3. února. Tím se stala ještě důležitější, a tak jí v padesátých letech minulého století v hlavním městě postavili vlastní katedrálu. A Morenitu tam přestěhovali. 

Jenže se v Tegucigalpě šušká, že se v téhle bazilice Panence asi moc nelíbí. Už několikrát se totiž sama (a záhadně!) vrátila do "svého" původního kostelíka v Suyapě. Jak to dělá, nikdo neví. No... prostě malá, ale šikovná...

S využitím informací:
Wikipedia Española 
Informace a reálie z Hondurasu: paní Jaroslava Lainesová (poděkování)