V evropské křesťanské tradici nejsou křídla znakem čerta, ale anděla. Andělé byli bytosti světla, poslové nebe, kteří sestupovali k lidem a zase se vraceli na nebe. Křídla tedy velmi nutně potřebovali. Podle starých výkladů se však část z nich vzbouřila. Nechtěli sloužit, nechtěli se klanět Bohu a pomáhat lidem. Pýcha, touha po svobodě a překročení daných hranic vedly k jejich pádu. Byli svrženi z nebe a stali se tím, čemu dnes říkáme démoni či čerti.

Pravda je, že při slově démon máme trochu husí kůži, nemám pravdu? Je to něco magického, dalo by se říci zlého. Čerti nám takový strach nenadělají, známe je z pohádek, divadel, televize. Český čert je poměrně hodný, je to takový trumbera, který má rád dobré papáníčko, teplo a klid. Vzpomeňme třeba čerta z pohádky O čertovi a Káče.

Tento čert má ale křídla, sice malá a trochu "zakrnělá". Nejsou symbolem letu, ale pádu. Řídí se heslem: „Non serviam“ – „Nebudu sloužit“.

Výraz obličeje není groteskní ani veselý, je napjatý a vzdorovitý. Pusa - klapačka- se dá otevřít, pokud tedy snesete pohled do čertí mordy plné zubů. Otvírací ústa se dělala u postav, které křičely, smály se nebo nám měly něco sdělit.

Všimněte si původní řezby a polychromie v různých odstínech. Tělo je kloubové, dobře ohebné. Myslím, že neprohloupíme, když tohoto čerta zařadíme datací do 1. třetiny 20 století.

Co dodat na závěr?

Pokud bych měla vyzdvihnout nějaký náš muzejní exponát, byl by to právě tento. Starobylá loutka čerta/démona s křídly se najde opravdu velmi, velmi zřídka a já jsem moc ráda, že jeho cesty vedly právě k nám do muzea Staré krásnosti. Budeme se o něj starat co nejlépe a budeme doufat, že ocení dobré bydlo, že nic nevyvede a že bude sloužit vám, návštěvníkům.

K vidění bude již na jaře, až se otevře brána muzea.