Mezi tehdejšími nápady čtu pokusy o věty s jedinou samohláskou. Tak třeba: Má máma má maják. Já chvátám sám k vám: „Sláva, máma dává čaj!“ - Jan mává a kváká jak žába: „Nač čaj? Snad káva! Pradávná, záhadná značka Alhambra. Pravá zrna, tmavá a zdravá.“

Jen si to zkuste…

Jakožto student Filozofické fakulty UK Praha jsem se pochopitelně zajímal o politiku. České poezii jsem toho mnoho nezanechal, ale něco jsem teď našel. Z roku 1969 je tento epigram:

Kdo byl vzadu,

chystal zradu.

Kdo byl v čele,

je teď v cele.

A humorně myšlená pozvánka na demonstraci:

Prohrou čpět?

Na lži lpět?

Někam spět!

Zničit svět?

Nikdy zpět!

(Přijďte v pět!!)

Na gymnáziu jsem upoutal svými jednoslabičnými verši. Spotřebovalo se na ně mnoho papíru, protože co slovo, to nový řádek. Psal jsem to na okraje Rudého práva, protože toho bylo všude plno, stačilo jen stříhat okraje. Zde však nenabídnu tehdejší studentské verše, nýbrž jen sedm let starou báseň s jednoslabičnými slovy, kterou jsem „věnoval“ už nevím komu. Inspiroval mě k tomu Jan Neruda, jak znalci snadno uzřou. Zněla takto:

Vším, čím jsem byl, jsem byl vždy rád!

Proč teď jsem sám a chci se prát

a jak zlý skřet vám chci vše brát?

Teď vím, že bez slz smím si přát

vám na hruď bol a krev v tvář dát,

jen víc a víc si do vás rýt,

tak to je fajn a to chci mít.

Pak škleb vám dám a šok snad též.

Já zášť mám rád a zlo a lež,

na Hrad jsem šel a dlím tam sám,

já Bůh a Pán – a vy jste kdo?

Ve studentských letech jsem si zapsal i dramatický dialog mezi Čechem a Slovenkou. Doufám, že to čtete až po 22. hodině!

On: Ano?

Ona: Nie.

On: Ano!

Ona. Nie!

On: Ano!!

Ona: Nie!!!

On: Onanie.

A v mém současném věku mne to všechno nějak inspirovalo, a tak přidávám z období nedávných Vánoc. Nejdřív minipříběh, v němž je v různých obměnách pouze „i“:  

Syn Jiljí byl mírný, tichý, klidný. Prý si trpí i plíny. Rytmicky mi vylíčil svý smířlivý sny: kvítí z lípy prší, vítr kvílí, příliv sílí.

Slyší Jiljí mýty? Ty sny žijí, myslím si.

Napadla mě u toho ještě věta, kde sice není jen jediná samohláska, ale zas to krásně mlaská na jazyku. Zkuste:

Lesklý klest klesl zakleslý v lesklém skle.

Nakonec jsem vám napsal příběh, kde není dokonce vůbec žádná samohláska. To se překladatelé mého díla do jiných jazyků pořádně zapotí, aby ho věrně reprodukovali… 

Lesní drama

Smrt srn. Vlk krkl, zmlkl pln. Hrst slz vhrkl, vlhl.

Plž mrkl: „Mlč! Ztvrdls? Chrstls hrst slz skrz srst!“.

Vlk prskl hrd. Prchl? Brnkl v drn!

Plž: „Scvrnkls trn v krk? Zvrhls? Krm krb!“

„Prd!“ vrzl vlk. „Zblbls.“

Dnešní literární okénko končí, někdy zase nashledanou. Pište do komentářů svoje nápady, všichni se rádi podíváme.