Hra končila 30. září a k tomuto datu se musely odevzdat slosovatelné kupóny. Jste zvědaví, co jsem vyhrála? Velké nic.

Na východě naší republiky žiji půl století a do srpna jsem si myslela, že Valašsko docela dobře znám. Ó, jak jsem se mýlila. Z vytipovaných míst jsem znala pouze tři. Jsem ráda, že jsem s medvědem Jurou putovala. Poznala jsem místa, na která bych se nikdy nevydala, potkala spoustu milých lidí a zažila i menší dobrodružství. V polovině září mě zradilo zdraví a já měla obavy, zda získám všechna razítka. Povedlo se.

Zážitků z výletů mám mnoho, ale vyberu jen ty, které se mi vryly do paměti nejvíce.

Ladův pramen ve Velkých Karlovicích – k němu jsem šla dvakrát. Napoprvé jsem zvolila špatnou trasu a do cíle nedorazila.

Vrch Šorštýn /781 m.n.m./ v Horní Bečvě - nejnáročnější trasa. Na posledním úseku pod vrcholem jsem musela překračovat kameny a kořeny vzrostlých stromů. A jednou jsem to nezvládla a pocítila, co je to přitažlivost zemská. Vše dobře dopadlo a na vrcholu jsem si řekla: „Uf, dala jsem to.“

Vyhlídka Hodišova nad Vizovicemi – šla jsem po červené turistické cestě, která měla vést k vyhlídce. Po dvou kilometrech u rozcestníku v lese jsem zjistila, že jsem zabloudila a musím se vrátit. Vše by bylo v pohodě, kdyby se nespustil liják. Když jsem totálně promočená vyšla z lesa, vyhlídku jsem zahlédla. Chyba nebyla na mé straně, odbočka k vyhlídce nebyla značená.

Partyzánský srub v Liptálu – dlouho jsem hledala neznačenou cestu, která mě dovede pod vrch Vartovna. Až po šesté hodině jsem byla v cíli, začínalo se stmívat a přede mnou byly ještě tři kilometry. Cesta lesem za tmy se změnila v menší horor. Jak já se bála spadnout.

Už se těším na další ročník akce Poznáváme Valašsko, Snad se ve zdraví dočkám a budu objevovat dosud neznámá místa.

Já vím, všude je dobře, ale v Beskydech nejlíp – z písně Lysá hora mé oblíbené zpěvačky Kaczi. Přidávám odkaz: