Myslíme na ně, ne pouze 2. listopadu, byli nám drazí, i když se to někdy s nimi nedalo vydržet. Jsou němými svědky našich životů, cenzory našeho svědomí, partnery nekonečného dialogu. Už znají odpověď na všechny otázky.     
Poradí nám tedy, jak dál, když je uplatíme věncem a svíčkou? 

Dušičky 

K uzoufání tichý den

je dušičkový den.

Prý svátek zesnulých,

oni to však neví…

Oni to neví, že nesu věnce barevné, 

ale nálada je šedá,

když jdu tou temnou cestou, 

kudy chodí vdovy.

Je to snad cesta vdoví? 

Kdoví, já byla holka a ne vdova,

Mrazí mě, zebe z toho slova…

Jdu dál a věnců ubývá. 

Ten tvůj si nechám naposled,  

má všechny barvy,

jako měl náš život,

než jsi mě tady nechal…

Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami (Jan Skácel)