Protože nebyla fanouškem socialistického způsobu života, využila možnosti odchodu do zahraničí a postupně působila jako profesorka historie na několika zahraničních univerzitách. V soukromí se věnovala pomoci potřebným.

Nadešla seniorské léta. Erika se vrátila domů, i nadále se věnovala historii a přidala cestování po českých zemích. Sem tam se objevil nějaký zdravotní problém, ale Erika je statečné „děvče“, proto tomu nepřikládá žádný větší význam. V posledních měsících jí však čím dál více trápí různé myšlenky …
,Co když se můj zdravotní stav náhle zhorší?; Kdo se o mne postará?; Jak to bude s bydlením?‘

Protože je Erika stále „ženou činu“, rozhodla se oslovit několik zařízení pro seniory. Když se v jednom z nich uvolnilo místo, Erika tam zajela a po delším váhání se rozhodla pro přestěhování.

Předtím se však vyskytl první problém, když požádala o samostatný pokoj. Finanční neboli sponzorský příspěvek na provozní náklady se tím o dost navýšil, ale měla alespoň zajištěné soukromí. Kromě pár kousků oblečení a dalších nezbytností si s sebou vzala hlavně své milované knihy o historii, notebook, historické romány a cestopisy.

Přestože se snažila od prvních kontaktů se stálými obyvateli seniorského domova mezi ně zapadnout, bylo jasné, že se jí to asi nepodaří. S muži problém nebyl. Erika je společenská, usměvavá, vzdělaná, má všeobecný přehled, zkušenosti ze zahraničí, a hlavně, je to stále pěkná žena, která o sebe pečuje.

Některé ženy jí však od první chvíle dávaly najevo, co si o ní myslí. Vadilo jim, že o sebe Erika dbá, že má svůj pokoj sama pro sebe, a že si jej zamyká. Když se chtěla zapojit do nějaké debaty, byla odbyta s tím, že tomu nerozumí, je v domově teprve pár dnů, tak ať si své „rozumy“ nechá pro sebe a neplete se mezi „starou gardu“. Eriku to zpočátku mrzelo, ale když zjistila, že většina konverzace spočívá v hašteření o nepodstatných věcech a vyvolávání vzájemných sporů, mávla nad tím rukou.

Po dohodě s vedením domova začala pro zájemce z řad seniorů pořádat různé besedy a přednášky tak, jak byla zvyklá ze zahraničí. A protože je jejím celoživotním oborem historie, snažila se ji posluchačům přiblížit zábavnou formou. Občas to proložila vyprávěním o městech a krajích, které navštívila. Účast na jejích „vyprávěnkách“, jak to sama začala nazývat, nebyla nejpočetnější, ale to jí vůbec nevadilo. Jak sama říkala, stačí, že má zájem alespoň pár lidí. „I kvůli nim má moje práce smysl,“ smála se vždycky.

Čas utíkal, Erika si jakžtakž zvykla a život v domově seniorů si šel dál svým tempem. Pod povrchem to ovšem vřelo. Několik obyvatelek se nedokázalo smířit s Eričinou oblíbeností a jednoho dne si na ni počkaly na zahradě.

„Ty vykradačko hrobů … !! Co si nepřečteš v knížkách nebo na tom internetu, tak nevíš! Povyšuješ se na nás, nikdy s námi neposloucháš Šlágr, pořád se jen parádíš a myslíš si, že jsi nejchytřejší …“

Proti Erice se najednou objevila neproniknutelná houština zdvižených francouzských holí, nepromazaná kolečka invalidních vozíků začala skřípat, blížila se k ní křičící beztvará masa lidských obličejů bez tváří.

Vtom ucítila jemný dotek na své ruce …. a probudila se.

„Eriko, proč křičíš? Zdálo se ti něco ošklivého?“

Uvědomila si, že je doma, ve své posteli, po boku Pana Božského, kterého jí Osud před časem přivedl do cesty. Přitulila se k němu.

„Ano, zdál se mi hodně ošklivý sen. Ani nevím, jestli Ti jej někdy budu vyprávět …“

Co myslíte? Byl to zlý sen nebo skutečnost?