Stal se z toho její celoživotní sport, který rozvíjela i v době, kdy už jí odříkání třeba nebylo. Po Praze chodila zásadně pěšky, topila jen když teplota klesla pod mínus deset a vařila velice svérázným způsobem.

Vlevo naše babička v době, kdy ovdověla a vpravo jak si ji pamatujeme...

Ač byla skvělá kuchařka, občas nás mučila mléčnou polévkou,  či smaženým vemínkem, od kterého na talíři odskakovaly vidličky. Její pojetí kynutého bramboráku se nám zdálo příšerné. A proč "mučila"? U nás se muselo sníst,  co bylo na talíři.  Remcání zakázáno.

V létě ale babička doslova kouzlila z mála. Jedním z jejích nesčetných majstrštyků byly placičky ze syrového, nadrobno nasekaného květáku v ochuzeném palačinkovém těstě. Z karfiolu zlevněného, tedy kazového a vykrájeného. Recept nikdy neexistoval, vše "od oka". Pokusím se tedy aspoň o podrobný návod:

Květákové růžičky nakrájíme/nasekáme nadrobno. Košťál nastrouháme nahrubo, pokud ho budeme chtít použít. Moje verze je bezkošťálová:

Sekáme furt...

... a poté připravíme hustší slané palačinkové těsto s trochou muškátového květu a pepře. Podle množství karfiolu...

... který přidáme a...

... a vše smícháme. 

Za použití malé sběračky placičky smažíme v rozpáleném oleji nebo na sádle. První signální ochutnáme a pokud je třeba, směs ještě dosolíme.

Po usmažení klademe na papírové ubrousky, aby se odsál přebytečný tuk.

Prostě klasika!

Ještě poslední Mohykán... 

 ...a hotovo!

Z této křupající lahody mého dětství se v průběhu let stal vysokorozpočtový letní oběd. Dnes si placky děláme, když se chceme rozšoupnout. Jasně -  vtipkuju - ale naši babičku by fakt kleplo,  kdyby viděla dnešní ceny květátu!  A to i jedinců ve výprodeji...

 (Freepik)