Nebudu se zmiňovat o historii, krásné články s fotkami již někteří íčkaři nabídli ke zhlédnutí na tomto portálu. Zaměřím se na postřehy, které mě provázely od začátku mojí cesty do Lednice a zpět do Prahy. Projeďte se mnou tam a zpátky a nějakou tu fotodokumentaci také přidávám.

Zakoupila jsem na internetu jízdenky na vlak 14 dní dopředu a sdělila spolucestujícím a zároveň i spolubydlícím íčkařkám Vlaďce a Líbě číslo vagónu a místa, abychom mohly jet společně. Nastal den odjezdu 12. 5., usadila jsem se do vlaku na své místo a ihned poslala zprávu, že jedu správným vlakem. V Pardubicích přistupovala Vlaďka. Vyhlížím z okna, ona nikde. Po chvilce telefon, kde jsem. Pravím, na svém místě. Ona také na svém místě, ale každá někde jinde. Znovu kontroluji jízdenku a ejhle, sedím ve vagónu 23 a mám být ve 24. Nikdo mě v Praze ani v Kolíně nevyhazoval. Vyřešeno, sbalila jsem vše a přesunula do vedlejšího vagónu, kde už mě očekávala vyděšená Vlaďka. Líba přistoupila v České Třebové v pohodě. Cesta velmi rychle utekla a po výstupu v Břeclavi jsme zamířily ke stanici autobusu 570 do Lednice, který odjížděl asi za 20 minut. Vlaďce se povedlo zároveň přes idos koupit i jízdenku na autobus, je šikovnější, nám ne. Jaké překvapení, když jí řidič jízdenku neuznal či neuměl načíst, zaplatila znovu a jelo se do cíle.

A už jste se mnou na náměstí v Lednici, kde jsme potkaly v cukrárně bandu našich holek. Dortík a kafčo nás nastartovalo na závěrečnou cestu. Využily jsme možnost přepravy s kufry autem. Po zavolání Marušce se po chvilce objevil Jirka a Zbyněk a dovezli nás do Penzionu Hippoclub. Původní třílůžkový pokoj jsme uvolnily Helče a Dimkovi, přihlásili se pozdě, potřebovali být v přízemí a nikde jinde místo nebylo. Majitelka nám nabídla ubytování v apartmánu A2 v prvním patře a zároveň k nám přidala Květinku, která neměla s kým bydlet. My ji rády přijaly a spala se mnou v pokoji. Apartmán je mimo hlavní budovu, krásný, útulný, 2 pokoje, obývací prostor s kuchyňkou a krbová kamna.
Po ubytování jsme se vydaly na procházku do zámeckého parku až k Minaretu, ale v pondělí bylo zavřeno. Krása všude kolem a hned první den se za slunečného počasí s mráčky stále fotilo a fotilo. Večer samozřejmě zábava, popíjení vínka, pivka, Honzův kvíz (na tom jsme hodně pohořeli), taneček, zpěv, soutěže a hodně legrace.

Druhý den začal návštěvou Lednického zámku. Honza zprostředkoval přivítání paní kastelánkou a následovala prohlídka zámku se skvělou průvodkyní. Poté jsme se přesunuli k Janovu hradu. S Líbou a Vlaďkou jsem využila komentovanou prohlídku těsně před odjezdem loďky. A jízda po Dyji s báječným výkladem sympatického kapitána byla fantastická. Musím podotknout, že největším snem naší íčkářky Ály Tollarové, bylo setkání se s kvakošem. A sen se stal skutečností. Kvakoš pózoval v jednu chvíli na kmeni v řece a skoro se ani nehnul. Ještě vám prozradím, že Áliny sny se díky íčku daří plnit. Chtěla vidět mloka, viděla. Dalším byl roháč, podařilo se. A tentokrát přijížděla a přála si spatřit ptáka kvakoše, kterého jsme ani neznali. Musela nám najít fotku na internetu a je fakt moc hezký. Třetí sen také splněn. Jaké zvířátko bude další? Po doplutí loďky jsem chtěla s Líbou a Vlaďkou na prohlídku Minaretu, ale na zámku jsme se dozvěděly, že i v úterý mají zavřeno. Za Honzou dorazila dcera Anička, pomáhala taťkovi s večerním programem a dělala nám milou společnost. Majitelé zatopili v hlavní budově a my dostaly krabici dříví. Topení se ujala šikovná Vlaďka.

Předposlední den byl převážně turistický. Více než polovina účastníků zvolila výšlap na Děvín a ostatní jeli do Valtic. Auta nás postupně odvážela, já jsem s ostatními vystoupila v Pavlově a odtud jsme podnikli túru k hradu Děvičky a na Děvín. Místy náročný terén, ale převážná část cesty vedla lesem, takže stoupání bylo příjemné, tentokrát už sluníčko pěkně pálilo. Cestou zpět už se skupinky rozdělily a do Pavlova jsme se vraceli postupně. S Honzou se naše skupinka minula, tak odjel do Valtic pro ostatní. Hledali jsme zastávku autobusu, avšak ten nám mezitím ujel. Chtěli jsem hodinku počkat na další, náš zlatý Honza se po chvilce objevil a zavezl nás k zámku. My si daly oběd a přesto, že jsme našlapali přes 10 km, naše věrná trojka se rozhodla vydat k Minaretu na prohlídku. Stihly jsme to těsně před zavírací hodinou, čekalo nás 302 schodů po náročné túře, bonusem byl krásný výhled. Dole už se čekalo jen na nás s klíčema. Přes 13 km už jsem dlouho za den nenachodila. Večer se pomalu balilo a já jsem si s děvčaty ještě pěkně popovídala u kamen. Květinka musela odjet s Helčou a Dimkem od den dříve. Bedlivě jsme sledovaly počasí, ve čtvrtek mělo hodně pršet a ochladit se. Vlaďka s Líbou se rozhodly vrátit jízdenky a jet o hodinu dříve. Honza odjížděl brzy ráno a nabízel cestu do Prahy autem. Mně se nepodařilo jízdenku vrátit.

Od brzkého rána se účastníci rozjížděli do všech koutů naší republiky. Následovalo velké loučení a většina z nás odjížděla autobusem z Lednice už za velkého slejváku a ochlazení. Nejhorší bylo vměstnat se s kufry do autobusu. Zároveň odjížděla i skupinka mladých sportovců, kteří byli ubytovaní s námi v chatkách. Sešly jsme se na nádraží v Břeclavi v bistru a postupně odjížděly. Já, Hanka a Dana jsme si ještě hodinku počkaly a odjížděly společně. Docestovala jsem s Hankou na HN do Prahy a ona spěchala na autobus do Strakonic. Ještě jsem jí stačila poradit, jak má přestoupit z metra a teprve v hale mi blesklo hlavou, že hůlky zůstaly ve vlaku. Ufuněná se vrátila s kufrem na nástupiště, vlak tam ještě stál, ale těsně před doběhem se rozjel. Asi bylo lepší, že jsem tam nevlezla, kdoví, kam by mě dovezl. Váhala jsem, zda mám hůlky oželet, ale ty moje holky už se mnou nachodily bezpečně tolik km, že mi jich bylo líto. Zvítězila volba jít do ztrát a nálezů a nahlásit číslo vlaku a vagónu. Ochotná paní hned zavolala průvodčí a po chvilce mi oznámila, že se hůlky našly a budou dopraveny a předány. Po zaplacení 50 Kč poplatku se ke mně nakonec dostaly. Mám k věcem, které mi dělají dobrou službu citový vztah (mj. kvůli zdravotnímu stavu chodím s hůlkami již asi 15 let a bez nich bych daleko nedošla), proto jsem se rozhodla pro jejich záchranu a přijet domů o hodinku později.  

Tímto bych chtěla zároveň poděkovat Honzovi Raškovi za vše, co pro nás dělá. Po celou dobu se nám od rána do večera naplno věnoval, vždy s úsměvem a ještě k tomu dělal taxikáře na zavolání celý den. Poděkování patří i Jirkovi a Zbyňkovi, mají též velkou zásluhu na našem přesouvání autem.

Jsem šťastná, že se mohu osobně potkávat s milými íčkaři na těchto setkáních, pokaždé na jiném místě v naší krásné zemi. A důkazem je, že cestujeme ve stejné sestavě klidně přes půl republiky, neubývá nás (bohužel jen Jarka nás opustila) a naopak se přidávají nové tváře.

Nyní je na nás, popřemýšlet a vybrat vhodné místo, kde bychom se mohli příští rok sejít. Tak do toho!