Íčko v Lednici

Setkání, setkání, všechny smutky zahání. A zvlášť když jde o již tradiční každoroční setkání příznívců íčka. Nad místem letošního srazu jsem sice trochu přimhouřila oči, protože je od nás dost daleko, ale opravdu jen trochu.

Jako jedenáctiletého pravověrného íčkaře mě žádná vzdálenost nemůže zastavit. Jela jsem do Loučné, do Rožnova i na Hostýn. Moraváci zase neváhají přijet na Berounku. A střídání míst pobytu se mi líbí, takže i pro vzdálenou Lednici u nás zaznělo jasné pro.

Těsně před odjezdem na jižní Moravu mě napadlo zeptat se v penzionu, zda mají volno a mohli bychom tak dojet o den dříve a být připraveni v pondělí autem přivážet íčkaře od autobusů. Při příjezdu na místo na nás už mávala Maruška havlíčkobrodská a ukázalo se, že měla stejný nápad.

Prostředí penzionu Hippoclub v Lednici je příjemné a jako stvořené pro podobné srazy i rodinnou dovolenou. Rozlehlý dvůr s ubytovacím zařízením s pokojíky v přízemí, z nichž se vychází na zastřešenou terásku se stolky a křesílky, kiosek s občerstvením rovněž se zastřešenou terasou, prostorná jídelna, hřiště pro děti. Ani kuchyně nezklamala. A hned přes silnici je vstup do zámeckého parku, kde se můžete toulat hodiny a hodiny.

Tomu jsem samozřejmě neodolala a vydala se na průzkum s tím, že si vyfotím zámek. Slunce však v tuto dobu nebylo mému nápadu nakloněno. Ale už jsem věděla, že musím vyrazit znovu ráno. To se zámek skvěl v celé kráse i se záhonem pestrobarevných macešek. K mému překvapení druhý den, kdy jsme šli na společnou prohlídku zámku, byl záhon prázdný a připravoval se na osázení letničkami.

V zámku nás osobně přivítala paní kastelánka a třešničkou na zámeckém dortu byla skvělá průvodkyně, která nás interiéry provedla se zasvěceným a půvabným výkladem a čišela z ní láska k historii zámku. Po skvělém obědě v přilehlé Zámecké restauraci jsme se společně vydali procházkou zámeckým parkem k Janovu hradu, vzdálenému asi 3 km. Nevím, jak kdo, ale já s vidinou kafíčka u stolečku pod stromy u umělé romantické zříceniny hradu z dílny architekta a vynálezce tužky Josefa Hardmutha. Kafíčko jsme si tu bohužel nevypili, neb nebylo k mání, zato komáři ze Staré Dyje, obtékající zříceninu, měli hody a vypili něco íčkařské krve.

To už nás čekal další skvělý zážitek - plavba lodičkou od Janova hradu k minaretu. Stará Dyje ve všech možných odstínech zelené barvy nás vlídně přijala do své náruče a vpluli jsme do krajiny snů a zapomnění. Lodička pomalu klouzala po vodě a všechny nás vtáhlo vyprávění kapitána plavidla, dalšího člověka se srdcem na dlani a láskou ke své profesi a místu, kde žije. A tu se splnilo i jedno z mých přání - vidět na vlastní oči kvakoše nočního. Tohoto ptáka sice můžete běžně vidět v zoologické zahradě, ale v jeho přirozeném prostředí to je docela něco jiného. Děkuji Ti, kvakoši, mohl jsi vzít i kamarády. :)

Poslední den setkání jsme se rozjeli podle našich schopností a zájmů buď do Valtic nebo na Pálavu, kde jsme si z Pavlova vyšlápli na zříceninu hradu Děvičky. Sešli jsme se všichni u večeře.

Večerní programy byly plné zábavy, smíchu a veselí, hospodský kvíz neměl chybu a došlo i na zpěv a tanečky. V Lednici nebylo jako v lednici, ale spíš jako na Slunečném pobřeží. Děkuji všem zúčastněným za milou společnost a hlavně Honzovi Raškovi za přípravu a organizaci akce. Setkání Lednice 2025 je za námi a já už se těším na setkání 2026. Kdepak asi bude?

Íčko v Lednici

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více