Samozřejmě u Bohouše Josefa jsem věděla, že to dá na jedničku s hvězdičkou, ale u ostatních jsem tu jistotu trochu postrádala. V posledních letech jsem je totiž slyšela při různých příležitostech zpívat naživo a občas jsem u toho kroutila hlavou. Nakonec se mé obavy bohužel naplnily, protože show v O2 aréně zanechala v publiku spíše rozčarování. Devadesátky přitom nabízely i jiné výjimečné kulturní zážitky. První, co se mi vybaví, je představení s názvem Úplné zatmění, jež na scénu tehdejšího smíchovského divadla Labyrint přineslo drama o vztahu dvou fenomenálních francouzských básníků – Paula Verlaina a Arthura Rimbauda.

Verlaina tehdy úžasně ztvárnil Karel Roden, v Rimbaudovi mu zdařile sekundoval Tomáš Petřík a nebohou Mathildu Verlainovou představovala Vanda Hybnerová.

S bývalou spolužačkou jsme na tom kusu byly snad osmkrát a samozřejmě jsme pak už jednotlivé party docela ovládaly, tudíž, když se při naší sedmé návštěvě celý ansámbl před vystoupením posílil alkoholem, dostal ten kus nový rozměr. Bavily jsme se tehdy královsky, protože Rimbaud místo dveřmi vcházel na scénu oknem, Verlaine svou Mathildu muchlal v posteli natolik intenzivně, až ho paní Hybnerová musela razantně odhánět, aby ho ve druhé půli Rimbaud málem zabil jablkem ve scéně, kdy mu ho prudce hodí. Když vynechám tento konkrétní veselý večer, doznávám, že jsem z této hry dlouho vnitřně čerpala. Obsahovala totiž spoustu podnětů k zamyšlení, k zamyšlení nad lidskými vztahy i slabostmi.

Nejen proto bych si přála vlastnit stroj času a mít možnost vidět ještě jednou tento pravý divadelní zázrak. Což o to, paní Hybnerová i pan Roden vypadají pořád dobře. Tomáše Petříka jsem potkala asi před dvěma roky v metru a rovněž se udržuje v kondici, takže by to teoreticky šlo. Ale ve skutečnosti by to nešlo. Člověk nemůže vrátit něco, co fungovalo v nějakém okamžiku a s energií protagonistů, do níž se promítalo všechno, co v dané chvíli prožívali a samozřejmě to ovlivňovalo i jejich herectví. Jakkoliv bych ty tři chtěla spatřit opět spolu na jevišti, vím, že si musím zachovat dojmy, které ve mně i po tolika letech přetrvávají. A to podle mě platí i pro Jesus Christ Superstar. Nelze přece nikomu slíbit, že zažije to, co ho kdysi uchvátilo, nelze si namlouvat, že se za ty tři dekády vůbec nic nezměnilo. Změnilo se toho hodně u nás všech.

Legendy proto musí zůstat legendami, a pokud už chceme nějaké představení vidět znovu, dejme šanci mladým protagonistům, protože i oni nám mohou připravit jedinečný zážitek, na nějž pak s láskou a pohnutím budeme vzpomínat.