Pokud jste mladí a opravdu zdraví, pak vaše tělo takové choroby ve většině případů, překoná snadno a rychle. Jinak ale funguje organismus, který má už za sebou nějaké ty roky opotřebovávání. Nemoci chronické se i po malé nadílce nachlazení dokáží hezky rozvášnit. Záda, klouby, srdce, zažívání a jiné části tělíčka, pak dávají o sobě vědět. Většinou mnohem déle, než je jejich majiteli milé.

Zdravotní systém brzy úpí pod náporem nemocných a pacienti zbytečně trpí. Přitom existuje jednoduchý a velmi laciný způsob, jak virům trochu zmírnit jejich řádění. Nenáročná, rychlá a účinná, jen paradoxně velmi málo využívaná metoda. Co je tím zázrakem? Obyčejná ohleduplnost! Nedělám si legraci. Není vám něco z níže popsaného povědomé? Nesetkali jste se s podobným přístupem?

Postoj - jsem nepostradatelný: „Není mi dobře, cítím, že na mne něco leze. Do práce přece musím. Co by si tam beze mě tři dny počali.“

Dítě má ráno teplotu. Přístup - to nic není. „Běž do školy, tam tě to přejde.“

Stanovisko sobce: „Přece nebudu kvůli nějaké „rýmečce „nosit roušku. Já mám u takových věcí vždycky lehký průběh. Ohleduplnost k ostatním? Proč?“

Milující děti: „Babičko, tak jsme přijeli na návštěvu. Jsme sice všichni trochu nemocní, ale když jsme ti slíbili oslavu narozenin, tak ji přece nebudeme odkládat. Za pár dnů: „Ty jsi po naší návštěvě onemocněla? Opravdu? Kdo ví, kde jsi to chytila.“

Zůstat při nemoci doma. Použít  při nachlazení roušku, když někam nezbytně musím. Zříci se na pár dnů plánovaných aktivit. To spoustě lidí stále připadá jako nepřípustný zásah do jejich osobní svobody. Nic na tom, bohužel, nezměnili ani všichni vážně nemocní a mrtví z prvních let koronavirové pandemie.

Přitom stačí tak málo. Být šetrní ke svému okolí a také sami k sobě. Položit si občas otázku, jakými hodnotami se ve svém životě opravdu řídím. Být ohleduplný by přece mělo být přirozeným pravidlem. Proč na to tak často zapomínáme?

Jistě, nakažlivé nemoci tím úplně nevymýtíme. Můžeme ale podstatně ovlivnit jejich šíření.