Na zádech 15 kg a nohy zaryté do skály kráčíme po cestičce, kde skoro nikdo nechodí. Potkali jsme kupodivu pouze dvě mladé ženy. Mají náš obdiv. Rameno mám sedřené do krve a ještě dnes si škrábu z něho strupy. Tempu našeho 75letého vůdce a jeho pomocníka (72) nestačím. Oba jsou blázni. Jeden jede za 14 dní s věkovou skupinou 30 až 40 let do Himalájí. Samozřejmě, že jim stačí. Druhý příští rok absolvuje v kuse 1200 km do Santiago de Compostela. Škobrtám za nimi.

Jsme v oblasti, kde čurají medvědi. Slyším ticho a cítím volnost. Je před námi 18 km. Do vrchu a dolů a zase výstup a sestup. Náročný terén. Klopýtám, trpím, ale jsem uchvácen nádhernou přírodou. Reklamy lapají zákazníky na válení ve vířivkách. Já se koupu v korytě, kde se napájejí krávy. Odpočívám na horských loukách a vdechuji vůni lučních květů. Kam se hrabou voňavky z Paříže. Zadek v autě jsme vyměnili za pozadí ve vlaku. Strečuji na skále. Možná bych i zde tančil. 

Jsme dobití a šťastní. Kde složíme hlavu? Přece nepůjdeme dolů z hřebene na ubytování a zpět vzhůru. To jsou zbytečné 4 hodiny. Dnes na to jsou útulny. Jednoduché chaty se střechou, bez oken, s pryčnami. Spouštíme se k jedné asi 100m dolů. Je tam také pramen vody. Vaříme si polévku a dáme kávu s mlékem. Na ohni si opékáme špekáčky a povídáme si.

Šeří se. Nasazujeme svítidla (čelenky) a chystáme spaní. Na pryčně pokládám karimatku, rozložím spacák, do kterého se nasoukám. Mé znavené oči počítají otvorem hvězdy a blaženě usínám. Svět je krásný i po 70+.