A tak jsem v myšlenkách najednou opustil pohostinné podloubí a ocitl se opět u moře. A kupodivu stále s vlastní ženou, na kterou je těžké zapomenout, a která na mne a na mé občasné divoké nápady shlíží již několik let, bohužel, odněkud shůry. Pozdně zářijové klima je však velmi příjemné a podobné myšlenky přímo nabízí.

Protože tu sedím sám, věnuji svou pozornost, kromě nostalgických myšlenek na moře a na problémy světa, i obsluhujícím dívkám. Dobře je už všechny znám. A ony znají zase mne. Je docela zajímavé sledovat jejich gesta a výraz jejich tváří. Jedna se tváří studeně a důležitě, druhá se usmívá a tváří se vstřícně. A ta další drží hlavu stále nahoře, až to vypadá trochu povýšeně. Mongolskou tvář majitelčiny dcery si ale hodnotit netroufám. Nutně se mi přitom nabízí otázka, jaká jsou děvčata ve skutečnosti, ve svém soukromí.

Kdybych tu neseděl sám, ale s  přítelkyní nebo se svým  literárním přítelem, určitě bych neměl dlouhou chvíli, nesledoval bych kroky, tváře a gesta kmitajících servírek, nepřemýšlel bych o sklence vína při západu slunce nad mořem, ale věnoval bych se s přítelem užitečné diskusi o literatuře a historii a v případě přítelkyně i velmi příjemnému rozhovoru a plánům do budoucna.

Je konec září, náměstí je zalité sluncem a já, bez ohledu na aktuální kalendářní datum, mám chuť do podloubí zavolat – léto budiž pochváleno! Obávám se ale, že vzhledem ke zvláštnímu charakteru letošního počasí bude v říjnu arktická zima a na Vánoce pokvetou stromy.

 Kdo ví! Tento způsob letošního počasí zdá se mi být poněkud podivným.