Tak jsem dnes opět otevřel svůj nový, rozepsaný glosář, kterému jsem dal název - Něco mít před sebou - a nic. Nápady, které mi ještě před lety samy vyskakovaly z hlavy až do počítače, se pozvolna stávají nedostatkovým artiklem. Už jsem o svých múzách napsal dost, tak nebudu unavovat ani sebe, ani případného čtenáře. Bilancovat se mi ale zatím ještě nechce.

Nechtěná chandra mi však plíživě leze ho hlavy a tlumí moji veškerou aktivitu. Ještě že neutlumila i moji potřebu něco si uvařit či uklidit. Nebo potřebu si opět něco přečíst. Sáhl jsem tedy opět po osvědčené knize Jana Skácela Třináctý černý kůň v naději, že mne něco konečně napadne. Už jsem o tom ale psal, takže se budu jen opakovat. Je to pohodové čtení. Listuji namátkou po jednotlivých malých recenzích, když mne upoutala jedna věta:

„Taky vím, že čím větší pravda, tím větší trápení.“

Je to moudrá, ale zároveň diskutabilní myšlenka. Smutnou pravdou je beztvarý splín, který mi občas neurvale leze do mých aktivit. Smutnou pravdou jsou i webové zprávy ze světa. Jak se ale k tomu postavit, když opakem té, občas smutné, pravdy by byla lež. Ještě že existují i ty pravdy příjemné a povznášející.

Jedno, už hodně staré latinské přísloví praví, že „in vino veritas“. Netřeba překládat. Je to známá myšlenka. Antičtí myslitelé, v  tomto případě válečník, filozof a přírodovědec Plinius Starší, v  jehož rozsáhlém díle Naturalis historia se tato sentence objevila, dobře věděli, co myslí a co říkají. Ať to byly jak smutné, tak i ty hezké a příjemné pravdy.

Ale proč vlastně toto přísloví zmiňuji? Půjdu totiž opět zkoumat jeho pravdivost do mé oblíbené kavárny na náměstí. A tam chandra nesmí. Té je tam vstup zakázán. Tím spíše, že na tu sklenku vína nebudu sám. Na návštěvu přijede dcera.