Nedávno mi Jenda večer v mailu napsal, že si jde udělat mrkvovou polévku s vejcem. Z tabletu jsem mu stručně odpověděla: „Polévka fuj.“ Po chvíli přišla reakce: „Já nejsem tak mlsnej jako ty, sežeru vše, krom koprovky.“

Zamyslela jsem se. Jsem mlsná? Myslím, že ne. Samozřejmě ráda mlsám. Hlavně hořkou čokoládu nebo cokoliv s chutí slaného karamelu.

Ale v podstatě sním všechno kromě želatiny, sulcu a podobných třaslavostí. Ty by se ve mně dlouho neudržely. Možná ani tatarák. Nemusím čerstvá rajčata. Ale kousek na chlebíčku spolknu bez následků. Taky nevyhledávám sladké měkké ovoce, hlavně broskve a meruňky. Není mi příjemná „vůně“ ananasu. I když ten jsem jedla. Jednou. Přítel se u příležitosti mých narozenin rozhodl, že mě obrátí na svou víru a spolu s jinými dobrotami mi předložil ananas. S nějakým alkoholem; myslím, že s vodkou. Ještěže tak. Nechtěla jsem mu kazit radost, a tak jsem ho do sebe nasoukala, usmívajíc se, seč jsem mohla. Od té doby ho dávám jen já jemu. Jako kytku i v konzervě.

Jinak snad sním všechno, i když ne všechno mi chutná. Třeba výše uvedená vařená mrkev a vajíčko rozprsknuté v polévce. Vařenou mrkev dělávala maminka s bramborem, když jsem byla malá. Nebyla jsem z ní nadšená, ale pokaždé jsem ji snědla. Jednak bych nic jiného nedostala, jednak rodiče dbali na to, abych si nevybírala a dojídala. To druhé jim vydrželo do mých deseti let, kdy jsem onemocněla infekční žloutenkou. Po roce mé přísné diety akceptovali, že nechám na talíři třeba jen jedno sousto. Protože – co kdyby?

Myslím, že je rozdíl mezi tím, že je člověk mlsný, a tím, že mu něco nechutná. Chuť, stejně jako ostatní smysly, jejichž prostřednictvím vnímáme své okolí, je vrozená. Nerozhodujeme se tedy vědomě, zda nám něco bude, či nebude chutnat. I když … Vzpomněla jsem si na jeden svůj dávný chuťový omyl. V rámci studia němčiny na pedagogické fakultě jsme byli čtrnáct dní na stáži v Postupimi. Bylo tam krásně, hostitelé se o nás dobře starali. A k jídlu nám nabízeli mj. velké mísy s lososem. Při pohledu na něj jsem usoudila, že ho nejím. Syrové červené maso … Když jsem o mnoho let později snědla v Praze kousek lososa na chlebíčku, byla jsem zdrcená. Taková dobrota – a já se jí tenkrát dobrovolně vzdávala!

Mnozí nejspíš ale máme také zkušenost, že v průběhu života se nám chuť trochu mění.  Někdy se naučíme jíst něco, co jsme dříve nejedli. A jak praví lidová moudrost, nejlepší kuchař je hlad. 

A co vy? Jste mlsní? Co máte hodně rádi a co nejíte?

Magnetka od kamarádky