Zvolili jsme proto malou svatbu u nás doma, úřad, kostel a fotografa v okresním městě. Nastal souboj s financemi. Prstýnky, šaty, jídlo, pití, kytice, taxík a korunky mizely z peněženky závratnou rychlostí, ale nakonec mi zbývalo 150 korun, což tenkrát byla větší desetina výplaty, takže rozpočet vyšel na výbornou.

Konečně nastal den D. Taxikář Pabědou přivezl rodinu Mařenky a nás se svědky odvezl do okresního města, kde vše proběhlo hladce. Doma po obědě se nečekaně objevil strýc Jindřich, akademický malíř a přivezl nám veliký obraz. Prohlásil, že holce by nešel, ale když se žení kluk z rodiny, nemůže u toho scházet. Měl jsem radost, ale když jsem se ho zeptal, co pije, prohlásil, že whisku a v nouzi prostějovskou starorežnou. Vytratil jsem se a v hospodě hostinský neměl půllitrovku, litrová stála celou stovku, a v peněžence zbývala padesátikoruna.

Strýc, známý bohém, se ujal organizace. Zpívalo se a vyprávěly veselé příhody z pestrého života. Kolem osmé, tak, jak se objevil, náhle zmizel a ani jsme nevěděli, jestli odjel autobusem nebo pro něj někdo přijel. Náš taxikář náhodou potkal ve městě sestru s manželem, kteří se předčasně vrátili z rekreace, tak je přivezl, to bylo rito navíc a poslední padesátka byla pryč.

Po půlnoci odvezl kamarád sestru na chatu a nás do volného bytu. Chybička se vloudila a nevzali jsme si nic k jídlu. Protože sestra byla tři neděle v Krkonoších, našli jsme pouze dva pytlíčky čaje. Ráno začalo pršet a ozval se hlad. Jenomže neměli jsme ani korunu na autobus a jít dvanáct kilometrů pěšky v dešti nepřicházelo v úvahu. Doma si při tom mysleli, že si užíváme první den manželství a vysvobodil nás švagr, který nás půjčeným autem po druhé hodině dovezl domů. Tam jsme se v chodbě doslova vrhli na půlku dortu, který okamžitě v nás zmizel. Do výplaty zbývalo pět dnů a já se modlil, abychom nemuseli nic platit.

Nakonec se vše obrátilo v dobré, máme domek s velkou zahradou, dvě děti, čtyři vnoučata, čerstvou pravnučku a i po jedenašedesátiletém manželství rádi na svatbu vzpomínáme.