V těchto NEJDEŠÍCH dvou letech mého života jsem si odsloužil náhradní vojenskou službu v délce 5 měsíců. V té době jsme se k sobě s mou budoucí manželkou vrátili. Pak jsem absolvoval devatenácti měsíční nástupní školu pro příslušníky VB. V té době jsem se oženil a narodila se nám první dcera Kačenka. To byl fičák.

Vlastního tatínka jsem ani nestačil poznat. Zemřel v mých 4 letech, a tak jsem si o něm nechal vyprávět maminku. Zaujalo mne vyprávění o svatebních cestách nebo-li líbánkách. Počátkem sedmdesátých let tento zvyk k mé velké lítosti skoro vymizel. S mou láskou jsme snili o svatební cestě od Egypta nebo do Paříže. To byla doba, kdy se začala otevírat "Železná opona". Nakonec jsme byli rádi za týdenní pobyt v romantickém "Lesním hotýlku Studánk" u Rychnova nad Kněžnou, v podhůří Orlických hor.

Ale znáte to, na vojně nebo v jiném podobném hromadném zařízení neběží nikdy nic podle vašeho přání. Se svatbou jsme pospíchali, protože manželka nosila pod srdíčkem "nový život." Termín svatby jsme zajistili s "odřenýma ušima" a nyní "líbánky"? Zmatky a samé zmatky od začátku do konce. Já navíc v kasárnách. Ale byli jsme mladí a zamilovaní a to je hned ten svět kolem vás nějaký jednoduší. Nakonec nebylo zbytí a na líbánky jsme jeli s budoucí manželkou týden před samotnou svatbou!

Má láska si vzala na starosti naší výbavu na cestu a já naštěstí finance. Byl jsem v té době vysportovaný voják, budoucí manželka měla překrásné vlnité zlatohnědé vlasy do půl zad, skoro dětský obličej a krásně vytvarované poprsí. Na sobě jsme nosili džínové šortky, sněhobílá trička, tenisky a baloňáky skoro až na zem. Štěstí, mládí a krása nám hleděly z očí a nebyl člověk, aby se za námi neohlédl.

První večer v romantickém lesním hotýlku také stojí za zmínku. Hotýlek byl poloprázdný, ale my dva jsme budili patřičnou pozornost. Na dotaz zda mají jídelní lístek mi číšník s úsměvem odpověděl že nikoli. Na druhý dotaz co mají k jídlu konstatoval: "VŠECHNO"! Od toho okamžiku jsem si začali dávat "Do nosu." Anglické snídaně na vidličku, minutkové večeře, svačiny na cestu, no krátce řečeno rozhýbali jsme v celém hotýlku objednávky i tržby snad všech klientů. Nešetřili jsme na ničem a snad i proto se nám za sedm měsíců narodilo krásné a zdravě dítě.

Název "LÍBÁNKY" jsme naplnili do posledního písmene a na ten překrásný týden ŠTĚSTÍ vzpomínám dodnes.  Vše jsme stihli, vše jsme zvládli, jen na na Paříž a do toho Egypta jsem se podíval až dal dalších dvacet let, ale to už jsem letěl s jinou partnerkou. Za náš život těch naplněných snů a okamžiků absolutního štěstí zase tolik není a stojí za to si je na životě "vybojovat."