Učitelé v buřinkách zůstali sedět po pás ve vodě a řeka Morava kolem nich pokojně plynula. Dostal vyhazov, ale láska k motorismu ho neopustila.

Když už měl vlastní drogerii a rodinu, zakoupil motocykl Duneld s loďkou, který byl poruchový, a tak ho vyměnil za malou aerovku "cililink". Otec matky sňatku dcery moc nepřál, ale když zeť přijel s autem, nechal se vozit po městě a když viděl známého, zavelel zatrub, zastav a kamarádům hlásil, že to je auto gregoristy, co si ho vzala naše Julča.

Po "cililinku" v roce 1934 následovala Aerovka 30, tenkrát moderní auto, a ta sloužila až do roku 1962 s vyjímkou války, kdy 6 roků byla na špalkách a kola byla ukrytá na půdě, aby jí Němci nezabrali. Po válce sloužila jednak pro dopravu zboží, návštěvám rodičů a výletům. I já  se s ní učil od 10 roků jezdit a abych viděl ven, měl jsem pod zadkem složený kabát.

Po získání řidičáku jsem vozil kamarády po muzikách a na na závody leteckých modelů. Jednou mi na kopci  prasklo lanko brzdy a řítili jsme se dolů k městu se zařazenou jedničkou. Já byl zpocený, pevně svíral volant a nejednou kamarád pronesl: Kdo ví, jak ten hrad má silné zdi? Metr nebo dva? Ale vše dobře dopadlo, lanka jsme opravili a teprve pak jsem kamarádovi vynadal.

Aerovka byla doslova členem rodiny a neradi jsme se s ní loučili, měli jsme s ní spoustu pěkných zážitků a když jí spatřím na vetránském srazu, poskočí mi srdce.