Jak jsem přísahal na holej pupek

Jak jsem přísahal na holej pupek
Úvodní foto: Pixabay, foto v textu: archiv autora

Kdysi, už je to hodně dávno, jsem se skamarádil s malým, asi šestiletým klukem. Přesněji řečeno, nejdříve jsem se skamarádil s jeho matkou. Hodně jsem se s ní skamarádil. Protože žít se musí. Zejména, pokud je vám jenom třicet.

Pořád je lepší se kamarádit ve dvou, než žít sám. A to nejen ve třiceti letech.

Po čase jsem zjistil, že se kamarádím s tím klukem možná o něco víc než s jeho mámou. Evidentně postrádal ve své rodině mužský element. I když jsme se vídali jen občas, dával mi svou přízeň nepokrytě najevo. Dokonce se mnou chtěl i spát. Ale to by byl problém. Nebylo tam už místo.

Když jsme vešli do lesa nebo kamkoli mimo civilizaci a zvědavé oči jeho kamarádů, chytil mě za ruku a pořádně ji celou dobu tiskl. To by si před kamarády vůbec netroufl. Shodil by se před nimi. Jsem přece tvrďák, ne?

Jdeme, ruku v ruce lesní cestou, Pepa se pořád směje a cosi mi povídá, les voní stromy a létem a já cítím něco zvláštního, co vyzařuje z toho kluka.

„Pojď, něco ti ukážu, jo,“ řekl mi najednou a táhl mne na malou mýtinu na kraji lesa.

„Sem chodíme kouřit a tady máme svou skrýš,“ a odhrnul velký drn, zakrývající dutinu ve starém pařezu.

Po této jeho zpovědi jsem si vůbec netroufl klukovi cokoli vyčítat. Takoví malí kluci žijí totiž úplně jiné životy než my dospělí. A daleko bohatší než kdekterý milionář. A tak jsem vzal tento fakt zcela vážně na vědomí. Něco jsem o tom tehdy ještě věděl. Třicet není přece žádný věk.

 „Že to neřekneš mámě, viď?“, obrátil se kluk na mne.

„Na mou duši, neřeknu. Přísahám. Na holej pupek,“ dušoval jsem se a malý Pepa se uklidnil. Neřekl jsem mámě pochopitelně nic, vždyť jsem přísahal. Na holej pupek.

Pepa byl skvělý. Chodili jsme s ním a jeho mámou občas i na procházky do nedalekého skalního města a vylezli jsme i na Mariinu vyhlídku a naše občasné soužití spělo k  soužití trvalému. Pepa byl prostě skvělý. Jeho máma občas taky.

Jednou, na nákupech v Praze, zrovna když jsme kamsi mířili plnou tramvají, se kluk náhle ke mně obrátil a na celou tramvaj nečekaně zahalekal:

„Já tě chci mít za tátu!“

V  té chvíli jsem byl naměkko. A celá tramvaj se v pohodě rozesmála. To je přesně ta chvíle, kdy se člověk nezmůže ani na slovo a toho malého jen pevně obejme.

Ale jak už to občas v životě bývá, tak ten je plný paradoxů a nečekaných chvil. A právě jedna z těchto chvil nás poslala časem každého na jinou cestu. Dialektika života je nevyzpytatelná. Netřeba to rozebírat. Ten, skoro padesátiletý, příběh je u konce.

Na Pepu vzpomínám ale moc rád. Jako by to byl můj Pepa. Vlastní Pepa. Vážně. Přísahám. A na holej pupek.

 

 

* * * 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
18 komentářů
Zdenka Koldová
Zdravím...pěkná vzpomínka,připoměla mě film ,kdy malý Vašek taky sháněl tatínka ve filmu "Jak vytrhnout.....
Jana Jurečková
Hezký příběh. Dokážu si představit, že kluk Pepa chtěl mít kamaráda a pokud možno natrvalo.
Hana Řezáčová
Děti to mají někdy moc těžké - bohužel, nejvíc jim dětství komplikují vlastní rodiče ... Hezký, ale smutný příběh ...
Zdenka Soukupová
Moc krásná vzpomínka. A jako zvědavou ženskou mě taky mrzí, že se nedozvím něco o Pepovi dnes. No jo, život bývá někdy zapeklitý....
Soňa Prachfeldová
Potkáváme na své cestě životem lidi, na které nezapomeneme, byť jsme s nimi nebyli dlouho. Děti se umí zapsat do života. Moc hezké vzpomínání.
Eva Mužíková
Jendo Ty máš spoustu krásných vzpomínek a je dobře že se s námi podělíš.
Alena Velková
Silný příběh, krásně napsaný.
Martina Růžičková
Pěkný příběh. Škoda, že jste si s Pepou nezůstali.
Elena Valeriánová
Hezký a dojemný příběh, přísahám a klidně i na holej pupek, svůj.
Jan Zelenka
Dámy, děkuji za ohlasy. Pokračování neznám, přihlásil se původní otec a konec nebyl pěkný. Zůstala jen pěkná vzpomínka.
Taťana Veselá
Jak se ma Pepa dnes,,,?
Marie Měchurová
Jsou osoby a osůbky, které nikdy nevymizí z našich srdcí.
Anna Potůčková
Tak toto je opravdu moc krásný příběh, který chytí za srdce. Také by mě zajímala chlapcova přítomnost, jak žije a jak jeho život šel do jeho současnosti.
Věra Ježková
Jendo, moc hezký příběh.
Naděžda Špásová
Jendo, a víš jak ten malý klučík dopadl? Nebo jsi to nechal být.
Zuzana Pivcová
Pamatuji si na svou návštěvu u kamaráda z NDR, kterého jsem znala z brigády na Rujaně v roce 68. Měl staršího bratra, který byl svobodný otec, jeho snoubenka mu utekla a nechala ho s miminkem-dcerkou. Naštěstí měl ještě zdravou matku, která se jako babička o malou Janu i s jejím tátou starala. Janě byly 4 roky, velmi ke mně přilnula, ačkoliv jsme si moc nerozuměly. Pamatuji si, jak mě vzala kolem krku a řekla: Weisst du, was? Ich hab dich lieb....A pak mě přemlouvala, abych si vzala jejího tátu. Siegfried byl sympaťák, ale kdepak já a do NDR a ještě za matku. Musela jsem jí vysvětlit, že patřím do jiné země, kde je to jiné, i řeč. ....Janu jsem pak zažila ještě po několika letech, byla z ní taková trochu ofrněná německá holka a málem mě ani nepozdravila. Díky za vyprávění.
Hana Práglová
Krásné vzpomínky s koncem, který nutí přemýšlet.
Lenka Kočandrlová
Chudák kluk,ten to bůhvíjak odnesl....