Zlatý podzim na Posázavské stezce

Divoký kaňon řeky Sázavy před jejím ústím do Vltavy v Davli je rájem pro romantiky. Místa, která dříve obývali hlavně voraři a dřevorubci, přilákala na začátku 20. století vyznavače trampingu.

Inspirováni četbou knih o divočině Severní Ameriky hledali její obdobu mezi zdejšími skalisky a hučícími peřejemi.

Sázava se pro ně stala Zlatou řekou pro svoji zlatavou barvu a rýžování zlata v dávných dobách. Její krásu začali opěvovat v písních, které se pak rozléhaly za tichých nocí u táborových ohňů. Na rozeklaná a na první pohled nepřístupná skaliska přilepili první dřevěné sruby a zanedlouho začaly vnikat i první trampské osady, z nichž mnohé žijí dodnes.

Jedna z nejstarších českých železnic, pro niž se vžilo trampské označení Posázavský Pacifik, přivedla do těchto míst výletníky. Pražský učitel a člen klubu turistů Josef Kliment (1858 - 1938) navrhl vybudování stezky, která by malebné údolí zpřístupnila. Na pamětní tabuli na skále u Pikovic tak dnes můžeme číst nápis: „Posázavská stezka“ byla vybudována v délce 6,8 km nákladem Kč 230.000 Klubem čsl. turistů v Praze v letech 1919–1924."

Posázavská stezka je častým cílem našich výletů. Rádi se sem vydáváme na jaře, když se na větvích stromů objevují první nesmělé lístky, ve stráních rozkvétají podléšky a na tajuplném Medníku je možno objevit vzácný kandík.

V létě je na stezce příliš velký ruch, ožívají chaty, vlak přiváží celé vagóny turistů a objevují se tu bohužel i cyklisté, kteří si stezku pletou se singltrailem.

V zimě je tu kouzelné ticho a klid, většinou nepotkáte živáčka. Musíte si ale dávat velký pozor, abyste neuklouzli na zledovatělém povrchu, kameni či kluzkém kořenu.

Když sluníčko ozáří zlátnoucí listí stromů na skalách a odrazem zezlátne i hladina Sázavy, je tu podle mě nejkrásněji.

Slunečné počasí nás provázelo i při našem posledním výletu letos v říjnu. Jako vždy jsem cestou fotila, a tak vás mohu pozvat na malou fotoprocházku.

Většina lidí chodí po stezce z Pikovic do Kamenného Přívozu. Nám je sympatičtější směr opačný. Užijeme si romantickou jízdu Posázavským Pacifikem s výhledem na údolí Sázavy. Od nádraží v Kamenném Přívozu sejdeme dolů a kus za mostem se napojíme na červenou značku.

Sázava tu běží přes kamenité dno.

V dalším úseku stezka stoupá od řeky a pokračuje po úbočích kopců.

Vyhlídka na Žampašský neboli Kocourský viadukt na protějším břehu. Tento železniční most je nejvyšším kamenným mostem ve střední Evropě. Dosahuje výšky 41,73 m a je dlouhý 109, 33 m. Vystavěli ho v letech 1897 - 1899 převážně italští dělníci. Dodnes po něm přejíždí vlaky mezi stanicemi Luka pod Medníkem a Jílové u Prahy.

Raisova vyhlídka nabízí kouzelný pohled do údolí.

Před časem tu kdosi zřídil samoobslužnou občerstvovací stanici, kde si mohou žízniví turisté doplnit zásoby pití.

Z vyhlídky pojmenované po Josefu Klimentovi můžeme obdivovat meandr Sázavy.

Staré schodiště vede dolů k řece.

Ti, co si vybudovali chaty na protějších skalnatých svazích, jistě netrpí závratí.

Obnovená Starcova restaurace funguje zřejmě jen v sezóně. Na stezce je u ní nainstalována pozoruhodná výstražná značka.

Kříž s letopočtem 1896 připomíná voraře, kteří v Sázavě utonuli. Za okupace byl zničen. Tabulka na skále informuje, že ho v roce 1971 obnovili zdejší osadníci a v roce 2013 nechali opravit chataři z Pikovic.

Legendární Pikovická jehla je 20 m vysoká skála u železniční trati. Občas na ní můžete pozorovat horolezce.

Nyní už jsme došli na konec stezky a před námi jsou Pikovice. V sezóně se můžete zastavit na kávu a dort ve zdejší sympatické cukrárně. Kousek dál v obci najdete restauraci U Dolejších.

Z mostu k železniční zastávce Petrov u Prahy je krásný pohled na řeku a vrch Medník.

Z Petrova je možné jet vlakem. My ale ještě rádi dojdeme zbylý úsek cesty podél řeky a chatových osad do Davle. Celkem měří tato naše trasa cca 12 km.