Má cesta vedla, jako už tolikrát, od Rašínova nábřeží směrem na nábřeží Podolské.

Přízemní dům stojící těsně u Vyšehradského tunelu, který jsem na své cestě míjela, prý skrývá podzemní jeskyni vytesanou do vyšehradské skály. To není žádný div, lidé je tu pochopitelně měli dřív jako my dnes ledničky. Nakonec, v Podolí bývaly i ledárny. Kdysi tu stával převoznický domek i dům tzv. Hrnčířské stráže, než se postavil tunel. Všechno zmizelo v propadlišti dějin a nově postavený dům patřil ke kanovnickým rezidencím. Sem se vyšehradští duchovní schovávali třeba během válek. Ve skalních sklepeních zřejmě bývávalo uchováváno víno z kapitulních vinic (to se jim to schovávalo...).

Za průchod či průjezd tunelem se kdysi platilo mýto, stejně jako na pražských mostech, a tak když byl hotov tunel, zřídil se tu úřad potravní daně a mýtnice.

Pod Vyšehradem bývaly též Vyšehradské říční lázně. Dnes tam máme zřejmě v těch místech loděnici.

O kus dál - už těsně nad ramenem Vltavy - mi dva manželé odpočívající na lavičce rozhořčeně sdělili, že tu už dlouho nejsou žádné nutrie, protože se neskutečně množily, jak je lidé chodili krmit a nutrie podrývaly břehy svými brlohy, takže byly zlikvidovány. Navíc je to silně invazivní druh přenášející především leptospirózu. Žijí totiž ve městech velmi často ve společenství s potkany. Veškeré nemoci, které potkani přenášejí, se mohou dostat i na lidi. Vyfotila jsem tedy alespoň kačeny, které zaujaly jejich místa.

Když jsem procházela podél řeky, přede mnou i za mnou utíkali běžci, kterým jsem tam evidentně překážela. Nabyla jsem dojmu, že polovina Pražanů zde po pracovní době běhá a druhá polovina zřejmě vlastní nějakou tu jachtu, kterých tu kotvilo na protějším břehu v tom úzkém rameni Vltavy bezpočet. A uvědomila jsem si, že já k žádné skupině nepatřím a že jsem ráda, že vůbec dojdu po téhle procházce na autobus. Pak mi mé nohy uklouzly po vlhkých kamenech, když jsem se snažila na jednom ostrůvku nalákat a vyfotit labuť, a chvíli to vypadalo, že se na tu labuť podívám teda hodně zblízka. Labuť měla asi ze mne povyražení a divila se, co tam ta paní mezi kameny hledá a jí nic nedá. Já se naopak lekla, že půjdu domů ve vodou čvachtajících botách a potáhnu za sebou do autobusu loužičky.

Naštěstí se mi podařilo včas zabrzdit, takže procházka dobře dopadla. Jestli platí to, že tekoucí voda dodává energii a krásná příroda také, mohu potvrdit, že je to pravda. Já jsem se tedy nabila.  :-)